Zlodějka: 9. kapitola

***

Ärisse se večer nevrátila. Neobjevila se ani druhý den a ani den po té.

Když kráčel ulicemi směrem k přístavu, měl zmatené pocity. Netušil, jestli se jí něco stalo, nebo ho prostě nechala. Na první možnost nechtěl ani pomyslet a tu druhou si prostě nechtěl připustit. Nemohl by mít takovou smůlu.

Jeho cíl byl zřejmý. Ärisse mu říkala, že ji vychovala majitelka Modré hvězdy a plaazský obchodník, a protože netušil, kde ten Quinův obchod je, mířil právě do zmíněného nevěstince. Pokud někdo ví, kde elfka je, tak jeho majitelka. Alespoň v to doufal.

Přístav si pamatoval ze svých (v tu dobu velmi) častých návštěv. Páchlo to tu stejně jako před třemi roky, kdy svůj žal chodil zapíjet do levných hospod a zoufalství zahánět právě do Modré hvězdy. Když mu tehdy Bod pomohl se opět postavit na nohy a přivedl ho zpět k drakům, nečekal, že se sem ještě někdy vrátí. Ale právě teď stál před dvoukřídlými dveřmi, čerstvě natřenými křiklavě modrou barvou.

Nemusel klepat, jedno křídlo bylo otevřené. Snažil se nevšímat si zvědavých pohledů lehkých holek, které postávaly v uličce. Z hlavního lokálu se ven linulo teplo, smích a hudba. Jakmile překročil práh, přitočila se k němu jedna z nevěstek. Dívka s krátkými hnědými kadeřemi a plnými tvářemi se postavila přímo před něj a zahradila mu tak cestu. Široce se usmála a řekla:

„Tebe jsem tu ještě neviděla. Hledáš zábavu v dobré společnosti?“

Bylo jasné, jakou zábavu má na mysli.

„Ne.“ Zavrtěl Leonn hlavou. „Hledám majitelku. Morrgar…“

„Morrgar tady není. Ale možná ti můžu pomoct já.“ Svůdně zamrkala.

„Není?“

„Ne. Odjela před dvěma dny. Nevím kam.“ Pokrčila rameny. „Řekla mi jen, ať ji zastoupím, zatímco tu nebude.“

Leonn se zamyslel. Morrgar odjela? Kam? Je Ärisse s ní? Myšlenky a nezodpovězené otázky mu vířily v hlavě jako roj včel.

„Kdy se má vrátit?“

„To mi neřekla. Teď jsem majitelkou já. Alespoň dočasně. Modrá hvězda je jeden z nejlepších podniků svého oboru. Nabízíme elitní služby, od čehož se samozřejmě odvíjí cena, ale nebudeš litovat,“ mrkla na něho. „Co říkáš?“ Nastavila se tak, aby její sporý oděv odhalil ještě více než doteď.

„Ne.“

„Ne?“ Našpulila stejně růžové rty, jako byly její tváře.

„Ne,“ zopakoval Leonn.

Dívka pokrčila rameny. „Jak myslíš.“ Otočila se na patě a prostě odešla.

Leonn se vracel do stájí, kde ho čekala dnešní práce. Dva předešlé dny nelétal. Čekal. Ale nemohl své povinnosti dračího jezdce dále zanedbávat.

Bylo krátce před polednem. Nebe nehyzdil ani jediný mráček, slunce příjemně hřálo a foukal jen jemný vánek. Kráčel přes náměstí, ztracen ve svých myšlenkách. Lidé okolo něj vedli své všední životy. Protáhl se kolem dvou vozů taženými voly, které se málem srazily, a obešel hlouček povídajících si žen. Koutkem oka zahlédl párek mladých milenců stojících opodál ve stínu, který jim poskytoval urostlý dub. Mladík se opíral zády o jeho kmen a dívka s plavými vlasy se k němu tiskla. Vyměňovali si letmé polibky. Leonna píchlo u srdce. Rychle se odvrátil a kráčel ulicí dál.

Ve stájích se snažil pracovat, soustředění mu ale stěžoval nepříjemný pocit, který nedokázal přesně určit. Nebo spíše nechtěl. Utáhl popruh sedla tak prudce, až dračice zavrčela. Neomluvil se jí, ale ani jí to nevyčetl. Remesste se celou dobu neklidně vrtěla, každou chvíli zachrastila šupinami nebo se podrbala pod křídlem. Jeho nervozita a protivná nálada se přenesla i na ni a on měl co dělat, aby ji přinutil ke spolupráci. Navíc schválně zadržovala dech a zvětšovala tak objem svého hrudníku, což mělo za následek, že sedlo nedrželo tak, jak by mělo.

Ať se snažil sebevíc, vytěsnit z mysli obraz Ärissiny tváře nedokázal.

Zamračil se.

***

Trvalo dva týdny, než se vůz tažený koněm přikodrcal k bráně Ettelgaru. Ärisse si myslela, že ji už nikdy neuvidí, přesto tu teď stála. Život má opravdu zvláštní smysl pro ironii, pomyslela si s hořkým úšklebkem.

Vzpomněla si, jak do hlavního města přišla poprvé. Bylo to před měsícem a něco, ale jí to přišlo jako věčnost.

Oslavy svátku nového roku už dávno skončily. Prapory, které, když odcházela, ještě visely v ulicích, byly pryč. Hosté, kteří sem na svátky přijeli, se vrátili domů, i tak ale město kypělo životem. Lidé se procházeli venku, zdravili se se sousedy a vedli s nimi rozhovory. Ženy mířily na trhy a děti si hrály v ulicích a hlasitě se smály.

Polední slunce příjemně hřálo a na obloze plulo jen pár bílých obláčků. V předzahrádkách a za okny rozkvétaly první jarní květiny. Jejich vůně se nesla vzduchem a nutila některé jedince kýchat. Naštěstí Ärisse alergií na pyl nikdy netrpěla a kdyby nebylo jistých událostí, užívala by si krásný jarní den.

Došla k Wileerow, ale místo, aby šla dovnitř, obešla jej. Za budovou byl malý dvorek, ze všech stran ohraničený domy a zarostlý všemožným plevelem a keři. Jediným vstupem byla malá zrezivělá branka, kterou Ärisse už jednou procházela. Stejně jako předtím, ani teď nebyla zamčená a ona se lehce dostala za ni. Vysoká tráva se jí otírala o nohavice, když kráčela k malé studni uprostřed dvorku. Mříž, kterou byla přiklopená, byla ve stejném stavu jako rozvrzaná branka. Nikdo tu nebyl, a tak nehrozilo, že by nepříjemně pronikavý zvuk přitáhl něčí pozornost. Neměla ale v úmyslu pokoušet štěstí a tak se rychle protáhla na žebřík uvnitř studně a nechala mříž s kovovým zařinčením dopadnout zpět.

Slézala příčku po příčce a dávala si pozor, aby se jí na nahnilém dřevě nesmekla noha a nedostala se tak na dno jako první zadkem místo nohou.

Když tu byla naposledy, vzal ji sem Král zlodějů. Sama by tenhle tajný vchod nikdy nenašla. Zpočátku se jí příčilo lézt do studně, ukázalo se ale, že to je jeden z mnoha vchodů do samotného království zlodějů. Ti si své zázemí a útočiště zřídili právě ve spletité síti stok pod městem. Ale ne všechny vchody byly takhle špatně přístupné a ne všechny chodby vlhké a plné krys.

Trvalo jí asi pět minut, než se konečně ocitla na konci žebříku. Poslední příčka končila dva metry nad pevnou zemí. Ärisse se pustila a dopadla na dno. Podrážky jejích bot se zastavily asi deset čísel pod vodou, která vyšplíchla a postříkala jí kalhoty. Naposledy tu bylo sucho – alespoň v takovém rámci v jakém to ve stokách jde. Příbytek vody musely mít na svědomí vydatné deště, které smáčely Tarribëan v několika posledních dnech.

Když si její oči přivykly na přítmí, vydala se tunelem jediným směrem, kam ji vedl.

 

„Kde to jsme?“ ptala se, když ho následovala stokami. Krčila nos nad pachem moči a výkalů a uskakovala z cesty krysám, které se jí bály ještě víc než ona jich.

„Slíbil jsem ti, že když budu s tvou prací spokojený, vezmu tě mezi opravdové zloděje,“ odpověděl.

Sledovala jeho záda. Černý cop se mu při každém kroku houpal sem a tam. Objala se rukama, aby zahnala chlad, který jí zalézal pod kůži.

„Své sliby plním.“

Neměli s sebou louči ani lucernu. Chvílemi bylo šero v chodbách tak velké, že se musela přidržovat slizké stěny, aby neztratila rovnováhu. Brzy však ztratila orientaci a nezbývalo jí nic jiného, než se nechat slepě vést.

Tolik stejných chodeb, tolik odboček a křižovatek. Král zlodějů však ani jednou nezaváhal a Ärisse tím nabyla pocitu, že ví, kam jdou. Jak se tady může někdo vyznat? Když se nad tím zamyslela, brzy si všimla, co Král zlodějů sleduje a proč se tak rychle rozhoduje, kam zahnout a kudy se vydat. Na stěnách chodeb, kterými ji vedl, byly sotva znatelně nakresleny značky – znak dvou překřížených dýk.

Možná to trvalo jen pár minut, možná hodinu – Ärisse to nedokázala přesně určit –, když je poslední chodba dovedla do velké kruhové místnosti s klenutým stropem, ze kterého visely sklenice porostlé mechem, ve kterých poletoval nespočet světlušek. Jejich světlo dodávalo místnosti nazelenalý nádech.

 

Stejnou chodbou kráčela i teď a ta stejná chodba ji dovedla do té samé místnosti jako předtím. Vedlo sem celkem pět chodeb. U stěny přímo naproti ní padala voda. Vypadala jako malý vodopád a tvořila jakousi vodní stěnu. Dopadala do koryta, kterým odtékala kamsi do stok. Díky mechem zarostlému osvětlení měla stejný barevný nádech jako celá místnost. Nezdravou zelenou barvu kompenzovaly louče v držácích po celém obvodu místnosti, které jí dodávaly trochu měkkého oranžového světla.

U jedné stěny stála jakási hospoda. Nálevní pult, pár barových stoliček a spousta stolů s židlemi byly ohraničeny rozlámanými dřevěnými prkny, která stála jako opilí námořníci. S notnou dávkou představivosti by se to dalo považovat za plot, i když někde ho byla jen půlka a jinde chyběl úplně.

Ärisse vyšla ze stínů tmavého tunelu a jistými kroky kráčela přímo vpřed. Neohlížela se doleva ani doprava, i když věděla, že po její levé straně stojí pár provizorních postelí a nějaké police s knihami, hoří tam oheň v ohništi, kolem kterého sedí zloději (muži, ženy i děti), povídají si, dělí se o své zážitky a chlubí se úlovky z nedávných lupů. Věděla, že kdyby otočila hlavu, po její pravici by spatřila další postele, ohně a spoustu kožešin, které měly zahnat nepříjemné vlhko, které se tu i přes ohně drželo. Ona ale hlavu neotočila. Nevšímala si zvědavých i nepřátelských pohledů zlodějů, které na ni vrhali, když prošla kolem.

Z nálevny se nesla hudba typická pro všechny podniky čepující pivo a podávající levné jídlo.

„Posaď se,“ vybídl ji. Poslechla ho. Objednal jim pití a jídlo, ne o moc horší než jaké se každý večer vystavovalo u něho na stole.

Sledoval ji se zvláštním zaujetím, zatímco jedla, a popíjel při tom víno. Ärisse si jeho pohledu nevšimla, její pozornost upoutal život vířící kolem. Zloději posedávali u ostatních stolů a hlasitě se smáli. Jedna skupinka v rohu hrála karty, mezi stoly občas proběhly děti, rodiče je pokárali, ale hned se zase vrátili k rozhovorům se svými přáteli. Neuniklo jí, že všichni mají na zápěstích vypálený znak dvou překřížených dýk. Měly ho dokonce i děti.

„Můžeš ho nosit i ty.“ Jeho hlas ji vytrhl z myšlenek. Odtrhla zrak od smějící se skupiny sedící nedaleko nich a podívala se na něho. Lehce se pousmál, opřel se lokty o dřevěnou desku stolu a spojil bříška prstů. „Říkal jsem ti, že když s tebou budu spokojený, budeš si žít jako v pohádce. Můžeš žít tady.“ Rukou obsáhl místnost kolem sebe, ale měl samozřejmě na mysli celý spletitý komplex chodeb a místností rozkládající se pod městem a o němž lidé tam nahoře neměli ani ponětí. „Můžeš patřit mezi zloděje.“ Přísně se na ni podíval. „Když budeš dodržovat pravidla a rozkazy.“

Ärisse se nadechla k odpovědi, která by možná změnila celý její život ještě víc, než tomu bylo doposud.

„Když mě teď omluvíš, existují jisté záležitosti, které musím neodkladně vyřídit.“ Odsunul se od stolu a než stihla svou odpověď správně formulovat a vyslovit, hleděla na jeho vzdalující se záda. Slova jí zamrzla na rtech a z úst se jí vydral jen tichý výdech.

Protože se Král zlodějů dlouho nevracel, zbytek večera strávila ve společnosti s ostatními zloději. Velice rychle a snadno mezi ně zapadla. Mísila se do hovorů, chvástala se svými úspěchy a porovnávala své dovednosti s ostatními. Dostala několik dobrých rad a pár jich sama rozdala. Čas běžel mnohem rychleji, než si dokázala uvědomovat a velmi brzy se většina zlodějů začala trousit do svých příbytků. Zbylo pár odvážlivců, kteří se rozhodli, že dnes svůj boj proti množství alkoholu, které už vypili, prostě vyhrají a setrvali v nálevně.

Král zlodějů se už neukázal a i Ärisse se brzy vytratila zpět do města.

 

Hlasité hovory i hudba utichly hned, jakmile vkročila mezi stoly. Minula zloděje, kteří se za ní otáčeli a tiše si šeptali a zastavila se až před stolem, u kterého seděl ten, kvůli kterému tady byla.

Král zlodějů na sobě měl své typické oblečení. Černý cop mu přes levé rameno spadal do klína. Společnost mu dělali dva další zloději, zřejmě osobní stráž. Ärisse jim věnovala jen letmý pohled, intuice (ženská i zlodějská) jí říkala, že jsou to ti samí muži, které potkala v Quinově obchodě.

Zastavila se stejně rychle, jako předtím šla, a založila si ruce na prsou. Její oči se setkaly s očima Krále zlodějů. Ona se mračila a její pohled byl pevný a tvrdý jako skála, jemu jiskřilo v očích a na rtech mu hrál jízlivý úsměv.

„Rád tě znovu vidím, Ärisse.“ Rozpřáhl ruce a jeho hluboký hlas se rozléhal ztichlou místností jako hlas kněze při modlitbách v kostele.

Elfka se zamračila ještě víc. Když si Král zlodějů uvědomil, že se mu od ní nedostane vřelého přivítání, ruce sklonil, úšklebek mu ze rtů ale nezmizel.

„Popravdě,“ pokračoval a začal si nenuceně pohrávat se zlatou mincí, „nečekal jsem tě takhle brzy.“

„Ty hajzle!“ vyprskla Ärisse a o krok zmenšila vzdálenost, která je dělila. Zloději stojící za svým králem se pohnuli. Ruce jim sjely k jílcům zbraní. Král zlodějů však jen zvedl ruku a mlaskl. Muži se neochotně stáhli. Ärisse se v očích nebezpečně blýskalo. Stála tam a odhadovala své možnosti. Ji a Krále zlodějů dělil jen kulatý dřevěný stůl.

„Zabils ho!“ vmetla mu do tváře. S každým dalším slovem zvyšovala hlas. „Jestli jsi chtěl dostat mě, proč jsi ty svoje psy poslal ke Quinovi! On si nezasloužil zemřít, slyšíš? Nezasloužil!“

Král zlodějů s hlasitým bouchnutím přitiskl minci na desku stolu a prudce vstal. Podíval se na elfku s vítězoslavným, povýšeneckým pohledem. Dosáhl přesně toho, čeho chtěl. Přilákal ji zpátky k němu a dostal ji na kolena. Teď už zbývala jen jediná věc.

„Máš pro mě můj náhrdelník?“ zeptal se.

Ärisse, která se nijak nesnažila skrýt slzy, které jí stékaly po tvářích, se zarazila. Cože to řekl? Náhrdelník? Nechal zavraždit jejího přítele a to jediné, co ho zajímalo, byl ten jeho pitomý náhrdelník? Pod oblečením cítila na holé kůži chladivý dotek stříbrného přívěšku.

„K čertu s tvým náhrdelníkem! Zabil jsi Quina!“ Vzlykla. „Za to zaplatíš!“

Vztek ji naprosto zaslepil. Jen matně si uvědomovala, že jí ruce klesly k bokům, že prsty objímá rukojetě svých dýk, že se místnost kolem ní pohybuje – nebo se možná pohybovala ona. Král zlodějů zavrčel a její dýky se setkaly s odporem. Ukročila. Měla jen zlomek sekundy na to, aby vykryla další úder.

Sevřel pevněji jílec svého meče a znovu zaútočil. Předpokládal, že s ní budou potíže, bylo jasné, že mu náhrdelník jen tak nevydá, ne po tom všem, ale smrt toho plaaza ji zasáhla mnohem víc, než čekal.

Kroužili kolem sebe jako dvě dravé šelmy. Zloději pomalu vstávali ze svých židlí a tvořili kolem nich kruh, kterým vyhrazovali jejich bitevní pole. Muži i ženy přihlíželi s kamennými tvářemi, nikdo nevydal ani hlásku, nikdo neustoupil ani o půl kroku, když se Ärisse nebo Král zlodějů přiblížili až těsně k nim. Děti se na rozkaz svých rodičů vzdálily, brzy se ale přikradly zpět, aby zvědavě přihlížely.

Elfka se skrčila a meč protnul vzduch v místě, kde ještě před chvílí měla krk. Odkulila se stranou a sekla.

Král zlodějů uskočil, a když znovu nabyl rovnováhy, lehce napadal na pravou nohu. Zranění mu ale nebránilo pokračovat v boji. Naopak se zdálo, že ho povzbudilo k ještě větší vražednosti. Už měl na rukou krev, co záleží na jedné další mrtvé, když se tím přiblíží o další krok ke svému cíli.

Prudkým úhybem vyklouzl Ärisse náhrdelník zpod vesty a při každém pohybu se jí houpal na hrudi. Král zlodějů se natáhl a chňapl po něm a sevřel jej v rukavici. Elfka ucítila tlak na zátylku. Řetízek se přetrhl.

„Ha!“ Král zlodějů se vítězoslavně usmál. Konečně! prolétlo mu hlavou. Konečně má zpět poslední kousek. Teď už mu nebude nic bránit, aby se zmocnil trůnu. V duchu se rozesmál. Ano, bude králem. Opravdovým králem. Měl korunu, ale teprve až náhrdelník mu zajistí právo vládnout. Kdysi ho ukradl samotnému králi. Stejnému králi, kterého potom zavraždil. Když se potom dozvěděl, že k cestě na trůn potřebuje mnohem víc, musel se svým plánem ještě nějakou dobu počkat. Z týdnů se staly měsíce a z nich celé roky, po které Tarribëanu vládl králův syn. O absenci náhrdelníku, který směli držet jen praví následníci trůnu, se nikdo ani slůvkem nezmínil.

Už měl přívěšek a korunu pro ženu, která měla opatřit korunu jemu a stát se jeho královnou. Ta žena ho ale zradila. Přišel tak o korunu i královnu. Jeho plán opět ztroskotal.

Ale tentokrát nedovolí, aby se mu kdokoli znovu postavil do cesty. Má obě koruny i náhrdelník. Co se královny týče, nepotřebuje ji. Může vládnout sám. A bude.

Ärisse vykopla a vyrazila mu šperk z ruky. Přívěšek opsal ukázkový oblouk a přistál na zemi za kruhem tvořeným těly ostatních zlodějů.

„Ne!“ Král zlodějů se zamračil, a když teď byl náhrdelník mimo jeho dosah, zaměřil opět plnou pozornost na ni. Ta zatracená elfka! Byla poslední překážkou na jeho cestě k vítězství. Zavrčel a pozvedl meč.

Nevnímala početné škrábance a další drobná zranění, ze kterých krvácela. Na čele jí zasychala krev a kůže pod ní ji svědila. Couvala před jeho rychlými výpady. Ostří meče se kolem ní jen míhalo, ruce jí brněly od prudkých výpadů, které musela vykrývat. Neuměla šermovat, hněv však vedl její ruce sám a nějak se jí zatím dařilo zůstat naživu.

Nutil ji ustupovat, tlačil ji stále blíž a blíž k okraji bojiště. Ärisse si dovolila rychlý pohled přes rameno. Nezbývalo jí už moc místa. Ustoupí jí zloději z cesty, až se dostane až k nim, nebo budou dál stát na místě jako by jim nohy přirostly ke kameni?

Neměla šanci to zjistit. Další úder ji srazil do kolen. Zalapala po dechu a vykřikla, když jí ostří prořízlo vysoký límec vesty i halenu pod ní a zanechalo po sobě dlouhý krvavý šrám táhnoucí se od klíční kosti přes dekolt.

Král zlodějů se nad ní tyčil. Špičkou meče jí mířil na krk. Rty se mu roztáhly ve vítězoslavném úsměvu.

„Vidíš, zlodějko? Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybyste vy ženy nebyly tak tvrdohlavé. Stejně vždycky prohrajete. Taky bych si pořád nemusel špinit ruce vaší krví. Ale vy si prostě nemůžete pomoct, že? Všechno tolik komplikujete. Kdybyste si hleděly svého, plnily rozkazy a nepletly se do záležitostí, do kterých vám nic není, nemusel by nikdo umírat. Ani ten tvůj pěstoun. Ale neboj se, brzy se k němu přidáš. Nenechám tě čekat dlouho. Teď mě ale dobře poslouchej.

Až tě zabiju a nic už mi nebude stát v cestě na tarribëanský trůn – kromě krále, samozřejmě, ale to už nebude tvoje starost – postarám se o to, aby můj první rozkaz byl takový, který se vypořádá s tvými ostatními přáteli. Stejným způsobem, jako moji chlapci odstranili toho plaaze, možná horším.“ Naklonil se k ní blíž a zpříma pohlédl do jejích očí. Zorničky měla rozšířené čirou hrůzou. Stále ještě jí hrotem meče mířil na hruď. „Začnu s tou tvojí kamarádkou, až zjistím, kam jsi ji poslala. Potom se vrátím k tomu dračímu jezdci. Nejdříve se postarám o jeho náhradního otce. Tak, aby o tom věděl. Potom mu řeknu, že za to můžeš ty. Povím mu, co jsi udělala a pak, až bude proklínat tvé jméno, zabiju i jeho.“

Ärisse se s výkřikem vrhla vpřed jako divoká kočka. Přes clonu slz nic neviděla. Překvapila ho. Vrazila do jeho hrudi – hekl, meč mu vypadl z ruky – a kopancem ho dostala na kolena.

„Ty!“ Rozmáchla se a dala mu pěstí do brady. Slyšela, jak mu scvakly zuby. Hlava se mu zvrátila dozadu a on se svalil na záda.

Doklopýtala k němu. Tyčila se teď nad ním stejně jako před chvílí on nad ní. Pohlédla mu do tváře. Zhluboka oddechoval, jako by právě uběhl maraton. Z koutku úst mu vytékal slabý pramínek krve; zvedl ruku a rukávem ji setřel. Sáhl po svém meči, ale zjistil, že ho nemá. Rozhlédl se. Zbraň ležela na zemi mimo jeho dosah. Zavřel oči. Když je znovu otevřel a upřel na Ärisse, sršely z nich blesky. Vyplivl krev a s dalším hlubokým nádechem zaťal zuby a chytil se za levý bok. Ärisse si až teď pod kabátek všimla krvavé skvrny na jeho košili.

Podíval se na ni. V očích se mu mihl strach, když viděl, jak zvedá dýky vysoko nad hlavu. „Prosím,“ vydechl. „Když mě ušetříš, slibuji, že tě nechám být. I tvé přátele. Jen… mě nezabíjej.“

Stála nad ním jako krvavé zjevení. Jako sama Smrt. A její ruce se zvedaly stále výš.

Hleděl na ni. Takovou ji neznal. Byla chytrá, krásná, podle informací, které o ní měl i dobrosrdečná a vždy přesně dodržovala pravidla (především ta nepsaná). V hlavě mu zazvonila myšlenka. Chytil se jí jako tonoucí stébla. Možná ještě má šanci se z tohohle dostat živý.

„Když mě zabiješ, porušíš první pravidlo.“ Namáhavě se nadechl. „Ty přeci nejsi vrah.“

Viděl, že uhodil na správnou strunu. Elfka zaváhala. Na chviličku se její ruce, které už vystoupaly vysoko nad její rozcuchané vlasy (Byla krásná i když se jí blonďaté prameny lepily na zpocenou tvář a obličej měla potřísněný krví. Nebezpečná a krásná. Smrtící.) zastavily. Hleděla na něho beze slov. Nedokázal říct, co se jí honí hlavou. Potom se její rty pohnuly a zformulovaly slova, která na jeho hruď dopadla jako ostří jejích dýk, která je vzápětí následovala.

„Ty si nezasloužíš žít.“

Předchozí|Další

Reklamy

1 komentář: „Zlodějka: 9. kapitola

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s