Zlodějka 2: Kapitola 1

***

Bylo to už pár dní, co byla v Ardenu. Doufala, že když odjede, přijde na jiné myšlenky, ale začínala chápat, že před tím, co se stalo, se utéct nedá. Navíc jí docházely peníze. Naštěstí možností, jak nějaké získat, tu byla spousta. A když dostala chuť na jablko nebo sladké pečivo, prostě ho ukradla. Když chtěla pivo zadarmo, stačilo se přitočit k nějakému muži, který vypadal, že by nepohrdl ženskou společností. Když chtěla ušetřit za pokoj, věnovala pár svůdných pohledů bardovi a na další noc měla vystaráno. Už nekradla pro překupníky, protože najít nějakého v neznámém městě bylo velmi obtížné. Nikdo se nechtěl prozradit strážím a své obchody bokem držel pevně pod pokličkou.

Byl slunný den. Ärisse se toulala stále stejně přecpanými ulicemi přístavního města. Prošla kolem stánku s ovocem a z košíku na pultě ukradla hrušku. Aniž by se zastavila, pokračovala ulicí dál. Nemířila nikam. Nechala se unášet davem a bylo jí jedno, kam nakonec dojde. Nestarala se o to, jestli se ztratí. Na každou noc si sháněla pokoj v jiném hostinci a v Adaru byly v každé uličce alespoň tři a tak o ubytování nouzi neměla, a to ani při velkém počtu turistů.

Kousla do hrušky a zašklebila se. Nezralá. Vyplivla sousto a zahodila ji. Šla dál. Na to, že do ni každou chvíli někdo strčí, si stále nezvykla. Když už to bylo nejméně po milionté za dnešní ráno, zabočila raději do úzké boční uličky. Nevonělo to tu moc vábně, ale alespoň do ni nikdo nevrážel a ona nemusela každou chvíli kontrolovat měšec s žalostným počtem zbývajících peněz.

Takhle to dál nejde, pomyslela si. Musí se posunout dál. Za jakoukoli cenu. V tomhle městě už dlouho nevydrží. Buď ji na dno dostane finanční stav, nebo neustálé davy turistů. A to doslova. Na vlastní oči nedávno viděla, jak ušlapali nějakého ubožáka, co zakopl a ztratil rovnováhu. I když mohla dělat to, co uměla nejlépe, krást pro nikoho ji nebavilo. K čemu by jí byly drahé šperky nebo vzácné tisky, když je neměla komu prodat?

Musí odsud pryč. Zatím netušila, kam, ale prostě pryč teď jejím uším znělo lépe než neutichající hluk, ze kterého ji neustále bolela hlava. Ale sama se nikam nedostane. Lovit neumí, bojovat také ne a kradení by jí mimo město bylo k ničemu. V divočině by nepřežila.

Už ji samozřejmě napadlo, že by si mohla najít práci v jednom z místních nevěstinců, ale ihned tu možnost zavrhla. I když to byl už nějaký pátek, co u Morrgar pracovala naposledy, stále měla v živé paměti ty neurvalé zákazníky, kteří si zaplatili její služby. A to byla další věc. Ani nevěděla, kde teď majitelka Modré hvězdy je, jak se jí daří a co dělá. Nemohla jí ani napsat.

Se vzpomínkami na Morrgar se vynořily i stále živé a bolestivé vzpomínky na Quina, které ze všech sil pohřbívala hluboko ve svém srdci. Quin by si nepřál, aby se utápěla ve smutku. Chtěl by, aby byla silná. Vychoval ji tak.

***

U Šíleného draka bylo jako vždy plno. Na tuhle hospodu narazila hned druhý den a ihned si ji oblíbila. Scházeli se tu zástupci všech ras, seděli spolu u stolů a popíjeli nejrůznější druhy alkoholu. Žoldáci, zloději, dobrodruzi, obchodníci, překupníci, ale i šlechtici, kteří zde se svými komplici uzavíraly smlouvy. Ti všichni bez rozdílů, které mezi nimi dělala společenská hierarchie a pravidla. Bylo to skvělé místo pro sehnání nějaké vedlejší prácičky. Hostinský byl hnědý plaaz se šedivými šupinami na pažích, nose, temeni a ocase.

Ärisse seděla na barové stoličce a na půl ucha poslouchala rozhovory ostatních. Občas se dalo zaslechnout něco opravdu zajímavého. „… ti říkám. Taková bejt moje…“ … „Měšec plnej zlaťáků. Cože? Tobě slíbil jenom polovinu? Hah!“ … „Brachu, musíme brzy zase něco podniknout.“ … „Ta poslední výprava stála za houby. Říkal jsem vám, že máme vzít raději tu druhou nabídku.“ … Hlasitý smích na chvíli přehlušil útržky hovorů. Zvuk přitáhl její pozornost ke stolu u okna. Nad korbelem piva a talířem pečení s bramborem tam seděla skupina dvou lidských mužů, jednoho skřeta, plaaze a dearky.

„Ten byl fakt dobrej. Další.“ Plaaz se znovu hrdelně zasmál.

„Netušil jsem, že umíš tak dobře vyprávět vtipy, Elene,“ řekl jeden z lidí.

„Možná je to to jediný, co umíš pořádně,“ nadhodila dearka.

„Hej!“ ohradil se vypravěč vtipů a žena s tmavou pletí mu věnovala široký úsměv. Na to se všichni u stolu rozesmáli.

„Ale no tak, bratříčku, přece se neurazíš.“ Druhý muž sedící vedle poplácal Elena po zádech.

„Řekni ještě nějakej vtip,“ nabádal dál plaaz.

„Tak poslouchejte. Tenhle se ti bude líbit, Taro.“ Elen mrkl na ženu vedle sebe. „Víte, proč draci chrlí oheň?“

U stolu se rozhostilo ticho. Plaaz vrtěl hlavou, druhý muž a dearka mlčeli. Jediný skřet, který už to napětí nemohl vydržet, vykřikl skřehotavým hláskem: „Proč?“

„Protože žerou moc chilli papriček,“ dořekl Elen a rozesmál se. Plaaz bouchl dlaní do stolu, až nadskočilo vše, co bylo na něm a rozesmál se také. I ostatní se brzy přidali, div se v záchvatu smíchu neváleli po zemi.

Ärisse se pousmála. Jsou jako rodina. Polkla. Rodina… Zavrtěla hlavou, obrátila do sebe zbytek korbele a seskočila z barové stoličky. Rozhodla se. Už věděla, kam chce. Dlouho nad tím přemýšlela a hlavní město jí připadalo jako dobrá volba. Určitě tam bude mnohem více možností než tady. Teď už jen potřebovala najít někoho, kdo ji tam bezpečně dovede.

Otočila se k pultu a mávla na hostinského. Zaplatila za pivo a zeptala se: „Kde tady můžu sehnat doprovod?“

Plaaz ji sjel pohledem, vystrčil hadí jazyk, ochutnal jím vzduch a zase ho schoval zpátky za dvě řady ostrých zubů. „Tady U Draka máte největší šanci. Kdokoli vás vezme, kam budete potřebovat, pokud dobře zaplatíte.“

„Aha.“ Peníze byly problém. „O jaké ceně tady mluvíme?“

Hostinský pokrčil širokými rameny. „Záleží na tom, čí služby si vyberete.“ Podíval se na ni malýma očkama a potom kývl ke stolu ve stinném koutě za dveřmi. „Támhle Drack je v Ardenu svou prací známý.“

Ärisse si pohledem změřila postavu sedící ve stínech. Drack seděl u stolu sám a nikdo v nejbližším okolí mu nevěnoval ani letmý pohled. Elfce neuniklo, že zpod kápě hází na ostatní nevraživé pohledy.

„Nevypadá moc přátelsky,“ řekla plaazovi.

„Nesuďte draka podle šupin, slečinko. Drack je dobrák.“ S tím se hostinský odvrátil a věnoval se ostatním hostům.

Ärisse pokrčila rameny a vydala se k Drackovu stolu. Cestou jí v uších zněl veselý smích dobrodruhů. Už byla skoro tam, když si někdo šikovně stoupl přímo před ní. Zastavila se jen tak tak, aby do něj nevrazila. Hleděla přímo do jeho hrudníku. Zvedla pomalu zrak a setkala se s hnědýma očima. Prohlédla si jeho ostře řezanou tvář, krátké tmavé vlasy a špičaté uši.

„Slyšel jsem, že hledáš doprovod,“ řekl neznámý. „Mohu nabídnout své služby?“ Podívala se přes jeho rameno na Dracka. Stále seděl na tom samém místě a mračil se zpod kápě. „Nemyslím si, že jeho cena bude tak přijatelná jako moje,“ sykl jí neznámý do ucha.

„Kdo jste?“ ohradila se na něho. Založila si ruce na prsou a změřila si elfa zamračeným pohledem.

„Jmenuji se Rhayn Seran.“

„A dál?“

Elf si také založil ruce. Pozvedl obočí. „Dál?“

„Přeci si nemyslíš, že ti uvěřím, jenom proto, že říkáš, že jsi průvodce. U něho si jsem aspoň jistá.“ Kývla směrem k Drackovi.

Muž pokrčil rameny. „Jak myslíš, ale potom neříkej, že jsem tě nevaroval.“ Potom se otočil a vyšel ven.

Dívala se na jeho vzdalující se záda, dokud se za ním nezavřely dveře. „Žádné příště nebude.“ Potřásla hlavou a pokračovala v původní cestě.

Stanula u stolu ve stinném koutě. Muž jménem Drack k ní vzhlédl. Nevypadal zrovna nadšeně.

„Co chceš?“ A ani tak nezněl.

Bez pozvání si přitáhla židli a posadila se naproti němu. „Slyšela jsem, že jsi ve městě známým průvodcem.“

„Hm. Lidi toho nakecaj až příliš.“ Sáhl do záhybů pláště a vytáhl dýmku, kterou si zapálil. Několikrát popotáhl a vyfoukl kroužek kouře, který stoupal ke stropu, kde se rozplynul. „Máš snad zájem o moje služby?“

„Ano.“

Drack se naklonil blíž a sjel ji pohledem. „Nevypadáš jako někdo, komu přetékají kapsy zlaťáky. Kolik mi můžeš nabídnout?“

I Ärisse se naklonila blíž. „Záleží na tom, jaká je cena.“

„Hah! Můj člověk. Hm… nebo spíš elf. To je fuk. Jak jsi řekla, jsem nejlepší ve městě.“

„Neřekla jse–“

„To neznamená, že jsem nejlevnější. Chci sto zlatých teď a dalších sto až dorazíme, kam si jen řekneš.“

„Cože?! To – ne. To je moc.“

„Taková je cena.“ Drack se pohodlně opřel a popotáhl z dýmky. „Buď přistoupíš na moje podmínky, nebo si najdi někoho jiného. Pochybuji, že se ti kdokoli z těch rádoby dobrodruhů bude moct zaručit líp. Ostatně to je tvoje věc.“

Ärisse se prudce odsunula a vstala. „Jsi prachobyčejný zloděj.“

Drack pokrčil rameny. „Takových na světě je.“ Ukázal na ni náustkem dýmky. „Zrovna ty bys mohla jedním být.“

Zamrazilo ji. Ne, on přece nemůže vědět, kdo je. Zamračila se a bez jakéhokoli dalšího slova se otočila a vykročila ke dveřím.

„Děláš velkou chybu,“ slyšela za sebou Drackův hlas. Tak ať! pomyslela si.

***

Dveře hospody za sebou doslova vzteky zabouchla. Jakmile se uklidnila, povzdechla si. Co teď? Zabočila na chodník stáčející se kolem hospody. Co teď?

„Hádám, že jsi nepochodila.“

Vylekal ji tak, že zakopla. Zalapala po dechu a rozpřáhla ruce. Chvíli jimi mávala ve vzduchu jako neopeřený pták, nakonec se jí opět podařilo najít rovnováhu. Otočila se a počastovala ho nasupeným pohledem. Ze stínů, kde se opíral o dřevěnou zeď hospody, se ozval hrdelní smích.

„Co je ti po tom. Proč mě pronásleduješ?“

„Já?“ hrál nevinného. „Jen si tu užívám krásného slunného dne.“

Odfrkla si a pohodila hlavou. „Tak to hodně štěstí. Mám pocit, že brzy přijde bouřka.“ Otočila se k němu zády.

„A já myslel, že ta se tudy už prohnala.“

Zastavila se a otočila se k němu zpátky. „Co po mě chceš?“

„Odmítl, že?“

„Co – Ne. Já jsem odmítla jemu.“ A stejně byl arogantní.

„Moje nabídka stále platí.“

Změřila si ho pohledem. „Proč ti tolik záleží na tom, abych cestovala zrovna s tebou?“

Ach, proč musíš být tak tvrdohlavá? Ale hraješ mi krásně do karet. Jen tak dál, Zlodějko.

Odstrčil se od zdi a pomalu k ní vykročil. „Když tě přesvědčím, aby sis koupila moje služby, nebudeš platit jim.“ Kývl směrem k Drakovi.

„Aha. Takže ti jde o peníze.“

„Vždy jde o peníze.“ Obešel ji jako šelma hlídající si svoji kořist a sklonil se k jejímu uchu. „Nemám pravdu?“

Zamrazilo ji, když na tváři ucítila jeho dech. Viděla ho periferně, přesto jí neuniklo, jak se mu lehce nadzvedly koutky úst. Otočila se a stanula mu tváří v tvář. Musela lehce zaklonit hlavu, aby mu pohlédla zpříma do očí.

„Jde ti o prachy, přesto jsi říkal, že jsou tvoje ceny značně nižší.“ Odpovědi se jí nedostalo. „Kolik?“

„Kolik nabídneš?“

Pozvedla obočí a obezřetně si ho změřila. „Kolik nabídnu já? Myslela jsem – Ani nevíš, kam chci.“

„Záleží na tom, co tam chceš hledat.“ Nechápavě na něho hleděla. Znovu začal kroužit kolem ní. Znervózňovalo ji to. „Dobrodružství?“

„Jak se to vezme.“

„Peníze?“

„Kdo ne?“

„Lásku?“

„Cože? Ne!“

„Tak před něčím utíkáš?“

„Já… ne.“

„Každý před něčím utíkáme. Vážně ne?“

Co má tohle být? Zkouší mě? O co mu jde? Ušklíbla se. „A před čím utíkáš ty?“

„Je jiná. Má velký potenciál a jde si za svým. Používá rozum stejně jako emoce. A to je silná a nebezpečná kombinace. Skvělá zbraň. Ona je přesně to, co potřebujeme.“ Zazněla mu v hlavě její slova. Teď viděl, co tím myslela. Tahle elfka před ním byla silný protivník v řečnění. Byla stejně tak zdatná i s těmi dýkami, které nosila?

Usmál se. Ärisse si odfrkla a věnovala mu vyzývavý pohled. „Myslím, že minulost je ta správná odpověď. Nemám pravdu?“

Zarazila se. Byla to odpověď na její nebo jeho otázku? Sakra.

„Ještě jsi mi neřekla, kolik jsi ochotna dát.“

Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že přepnul na jinou notu. „Moc už toho u sebe nemám,“ připustila.

„Uzavřeme dohodu.“

„Neuzavírám dohody.“

Pokračoval, aniž by bral její slova na vědomí. „Dej mi čtyřicet zlatých teď a podle okolností, které nás potkají během cesty, se domluvíme na konečné ceně.“

„Které nás potkají… Počkej!“ Zavolala za ním a doběhla ho, když se vydal pryč. „Jaké okolnosti?“

Pokrčil rameny, ale nezastavil se. „V divočině číhá spousta nebezpečí.“

„Stůj!“ Chytila ho za rukáv a přinutila ho zastavit. Podíval se na ni. „Co když tu tvou konečnou cenu nebudu moct splatit?“

„Myslím, že to nebude problém. Věř mi. Takže,“ protáhl, „platí?“ Natáhl k ní ruku. Chvíli na ni zírala, nakonec si s ním potřásla. Potom vylovila z měšce čtyřicet zlatých.

***

„Rhayn, že?“ zeptala se, když ji vyvedl z města. Přikývl. Pozorovala ho, zatímco se za ním plahočila otevřenou krajinou. Cestování na drakovi bylo tedy mnohem rychlejší a mnohem méně únavné. „Nepotřebuješ znát mé jméno?“ Ticho mezi nimi rušily jen zvuky přírody, potom k ní Rhayn pootočil hlavu a s lehkým úsměvem řekl:

„Promiň. Samozřejmě, že by bylo lepší, kdybych tvé jméno znal.“ Hloupá chyba, která mě mohla stát hodně.

Obočí jí sklouzlo o pár milimetrů níž, nakonec ale jen pokrčila rameny. „Jsem Ärisse.“ Znovu ticho. Chvíli se rozhlížela po okolí, potom si znovu prohlížela svého průvodce. Rhayn na sobě měl obyčejné cestovní oblečení. Plášť odložil a schoval do brašny, kterou nesl přes rameno. U pasu se mu houpal meč v koženém pouzdře. Ärisse nebyla znalkyně zbraní, ale bylo jí jasné, že rytiny na kůži musel vytvořit mistr. Dokonalé linie, elegantní zdobení a téměř královské ornamenty, které jako by při každém Rhaynovu kroku ožívaly přímo před jejíma očima.

Přinutila se odtrhnout zrak a znovu se rozhlédla kolem. Crosénijská krajina byla kopcovitá, posetá malými lesíky. Hory tu nebyly téměř žádné, jen skalnatá pobřeží na severu. Ve vlhké trávě rostly jarní květiny, ptáci radostně zpívali v korunách vysokých stromů a sem tam bylo slyšet i nějaké divoké zvíře. Pohled jí znovu padl na Rhaynův meč.

„Odkud jsi?“

Na chvíli se na ni otočil. „Záleží na tom?“

„Ani ne. Jen se ptám.“ Neodpověděl. „Jsi z Ardenu?“

„Ne.“

„Cestuješ takhle často?“

„Jak kdy.“

„Předtím jsi tak skoupý na slovo nebyl.“

„A ty ses se mnou nechtěla bavit vůbec.“

Pokrčila rameny. „Jen se snažím udržet konverzaci.“ Povzdechla si. „Za tu dobu, co jsem tady, jsem neměla moc příležitostí si s někým promluvit.“

Zastavil se a ona do něj málem vrazila. Překvapeně k němu vzhlédla. „Co je?“ Jen ji mlčky pozoroval. Zamračila se. „Co?“

„Promiň.“ Pozvedla obočí a jemu zacukaly koutky. „Nebudu se vyhýbat rozhovoru s tebou.“

„Ehm – dobře…“ Už zase koukala na jeho vzdalující se záda. Doběhla ho.

„Budu radši, když do cíle dorazíme co nejdříve. Navrhuji jen krátké přestávky na jídlo a odpočinek. Místa, kde přespíme, budu vybírat já, ne ve všech hostincích vítají cizince s otevřenou náručí.“ Sjel ji pohledem. Vysloužil si za to další z jejích zamračených pohledů. „Mám jen jedno pravidlo.“

„Nesnáším pravidla.“

Ušklíbl se. „Drž se mě a poslouchej, co ti řeknu.“

Vrátila mu úšklebek. „Nezaručuju, že ho budu dodržovat.“

Předchozí|Další

 

Reklamy

2 komentáře: „Zlodějka 2: Kapitola 1

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s