Zlodějka 2: Kapitola 2

***

„To je nepřípustné!“ křikl Salrien a zmuchlal dopis, který právě přečetl. Bez sebemenšího zaváhání ho hodil do hořícího krbu. Plameny zachvátily pergamen, který byl na okrajích zdobený modrým inkoustem, a přikrmily se na něm. Záhy se rozhořely ještě intenzivněji, jako by arcimágův hněv posílil jejich hlad, který kousek papíru nemohl ukojit.

„Co si myslí? Čeká, že budeme tančit, jak oni hrají? To tak!“ Praštil pěstí do stolu, až jeho obsah nadskočil. Posel stojící co nejdále to bylo možné, sebou trhl. „Už jednou se Bílý řád pokusil získat na svou stranu, a jak to dopadlo?“

Salrien se otočil k poslovi, který dopis přinesl. Z očí mu sršely blesky. Nebohý muž, kterému už táhlo na šedesát a vzhledem vypadal mnohem starší než mág před ním, se přikrčil. Nikdo se nechtěl dobrovolně stát terčem arcimágova hněvu. Nikdy to neznamenalo nic dobrého.

„Tohle už je příliš! Nebudu to nadále tolerovat. Musíme jednat.“ Přešel za psací stůl plný knih s kouzly a návody na přípravu lektvarů a cosi načmáral na prázdný pergamen; tento byl zdobený zlatě. Potom odložil pero a natáhl ruku s dopisem. „Pošli to.“ Posel přispěchal a natáhl se po pergamenu. Než ho ale stihl vzít, ruka, která ho držela, ucukla. Hmátl do prázdna. „Okamžitě. Rozumíš?“ Přikývl a arcimág mu pergamen konečně předal.

Sotva se za poslem zabouchly dveře, opět se prudce rozrazily. Dovnitř vešla elfská učitelka magie. Vypadala nanejvýš vyděšeně.

Silraen zaklel a otočil se čelem k nezvané příchozí. „Lialo.“ Z jeho hlasu bylo stále cítit podráždění. Ona se však nezalekla. „Hoří snad?“

„Kéž by,“ povzdechla si a věnovala mu smutný pohled. „Slyšela jsem tě.“

„A?“ pozvedl obočí. Začal rovnat knihy na stole, přestože byly poskládány v úhledných komíncích.

Zamračila se. „Nemysli si, že jsem hloupá. Vím, co to znamená. Už dlouho se snaží nad Řádem získat moc. Tohle není jediné jeho varování, ale obávám se, že je poslední.“ Na chvíli se odmlčela. „Ten posel…“ Přikročila blíž. Kdokoli jiný by se v jeho blízkosti cítil nesvůj. Většina studentů i kantorů se tak cítila. Ona ale byla sebejistá jako vždy. Podíval se jí do očí a ona před jeho pohledem neuhnula. Opětovala mu ho stejně pevně, jako ji zemská přitažlivost držela na nohou. V očích se jí zračil smutek a strach. Věnoval jí lehký úsměv.

„Nese zprávu Radě.“

„Nechal jsi svolat shromáždění.“ Nebyla to otázka. Elfka sklopila zrak. „Je to vážnější, než jsem si myslela.“

Silraen přešel k oknu a pohlédl na město rozkládající se hluboko pod věží. Střechy domů se vystavovaly poledním paprskům. Nic netušící lidé kráčeli ulicemi a žili své každodenní životy. Povzdechl si. „Je to horší, Lialo. Mnohem horší.“ Cítil její blízkost, když k němu přistoupila a vyhlédla z okna. „On se nezastaví před ničím. Ani přede mnou, ani před Radou a dokonce ani před celou armádou Bílých mágů.“

„Musíme zůstat silní.“ Prsty se zlehka dotkla jeho paže. „Jedině naše vlastní slabost nás může rozdělit.“ Věnovala mu lehký úsměv. Její slova mu v hlavě zněla ještě dlouho po té, co opustila komnatu.

„Ale slabost může mít spoustu podob.“

***

Byli na cestě jen pár hodin a ušli sotva několik mil, Ärisse to však přišlo, jako by přešla celou tuhle zemi z jednoho konce na druhý a nazpátek. Nebyla zvyklá takhle cestovat.

Navečer, když se slunce klonilo k obzoru a záře skomírajících paprsků zbarvila nebe do teplé oranžové, nutila své nohy k dalším krokům už jen z posledních sil. Nakonec se zastavila. Když se k ní Rhayn otočil a pobízel ji dál, dala si ruce v bok a probodla ho pohledem.

„Musím si odpočinout.“

„Před námi je hostinec. Ještě pár minut a budeme tam.“

Představa teplého jídla a měkkých peřin jí dodala trochu síly. Za chvíli opravdu došli k budově jen kousek od křižovatky, kde se cesta rozdělovala. Tou dobou už sotva pletla nohama.

Hostinec U Dürdeffů byl zastávkou všech dobrodruhů, kteří tudy procházeli, proto tu bylo obvykle plno. Ani dnes tomu nebylo jinak. Hostinec nenesl svůj název pro nic za nic. Majiteli byli bratři Dürdeffové – trpaslíci –, kteří svou živnost zdědili po svém otci, který ji zdědil po svém otci a ten zase po svém otci a tak dál, až do doby prvního majitele, Garika Dürdeffa, který se rozhodl skončit se svými dobrodružstvími a usadil se. Trpaslíci, kteří hospodu vedli nyní, se často a rádi se svými hosty dělili o historky o svém dávném předkovi.

Když ucítila vůni jídla, zakručelo jí v břiše. Zrudla a rychle se podívala po Rhaynovi, který hlasitý zvuk buďto vůbec nepostřehl, nebo ho spíše naprosto ignoroval. V duchu mu za to přičetla malé plus.

Lokál vypadal stejně jako v každé jiné hospodě. Obsazené stoly, hudba, smích a mísící se pach potu s parfémy a vůní jídla. Rhayn měl pravdu, když říkal, že hostinec je zastávkou pro všechny dobrodruhy mířící buďto na východ nebo na západ. Sotva našli místo, kam si sednout. Nakonec se vmáčkli na lavici u dlouhého stolu vedle dvou plaazů. Ještěři se po nich podívali, brzy se však vrátili k tématu hovoru. Ärisse zaslechla cosi o Stříbrném dolu a skřetech a otřásla se. Tahle vzpomínka byla stále příliš živá. Aniž by se to uvědomila, bezděky si promnula levé rameno.

Rozhlédla se. Většina zákazníků na sobě měla zbroj a byli po zuby ozbrojení. Těch pár výjimek tvořily dvě exotické tanečnice s tmavou pletí na malém parketu, kterých si předtím nevšimla. Kousek od nich seděla na stoličce třetí a ze strun loutny loudila líbezné tóny. Chvíli je pozorovala, nakonec jí ale pohled zabloudil k elfovi naproti ní. Rhayn před sebou držel jídelní lístek a zaujatě ho studoval.

„Pro mě pivo a nejlepší jídlo, které tu mají.“

Vzhlédl k ní. „Myslel jsem, že jsi říkala, že jsou tvoje finance značně omezené. Máš na to?“

Ušklíbla se. „Platíš ty.“ Zvedl překvapeně obočí, ale než stihl cokoli říct, pokračovala. „Taky mám jedno pravidlo. Já jdu tam, kam řekneš a ty platíš.“ Roztáhla rty v širokém úsměvu a mrkla na něj.

Zasmál se a konečně odložil menu. „To nebylo špatné. V řečnění jsi opravu mistryně.“ Znovu mu věnovala úšklebek, tentokrát vítězný. „Budu hned zpátky,“ řekl a vstal.

Když Rhayn odešel sehnat něco k jídlu, dva plaazové k ní obrátili pozornost. Jako by čekali, až elf vyklidí prostor.

Větší z obou plaazů roztáhl tlamu v obrovitém úšklebku, který u jeho rasy měl být něčím jako úsměv. „Jestli chceš s tím otrapou pomoct, stačí říct.“ Pohodil hlavou směrem, kterým její průvodce odešel.

Ärisse naklonila hlavu na stranu v nechápavém gestu.

„Víme, jací dokážou elfští samci být.“ Druhý plaaz přikývl a zašklebil se.

„Aha,“ hlesla. „Ne. Potřebuju ho.“

„No kdyby sis to náhodou rozmyslela…“ Nechal nabídku vyznít do ztracena. Pokývala hlavou, zatímco oba plaaze zkoumala pohledem. Podle zbroje, kterou na sobě měli, to byli bojovníci. Kůže byla značně opotřebovaná, posetá řadou jizev, stejně jako jejich vlastní. V očích jim hořel plamínek horkokrevnosti posílený nějakou tou kořalkou, kterou v sobě už měli. Ärisse takové typy znala. Hledali záminku boje za každou cenu.

„Jsi z branže?“ změnil plaaz znenadání téma. Očividně byl větším řečníkem než jeho společník, který se už zase věnoval svému korbelu. Podle ostrého zápachu, který se z něj linul, hádala, že je tou trpasličí kořalkou nasáklý skrz na skrz.

Rozhlédla se kolem sebe. Rychlým pohledem zhodnotila ty muže a ženy ve zbrojích, nebo hábitech (některé i bez, když své oblečení prohráli v kartách nebo kostkách) a vrátila se pohledem k plaazovi. „Dalo by se to tak říct.“

„Obor?“

„Zlodějina.“ Nebylo co víc dodávat.

Plaaz si odfrkl a pohodil hlavou směrem do lokálu. „To je tady každej druhej.“

Elfka potichu zavrčela. Byla unavená a hladová a na tohle vážně neměla náladu. Toužila jen po teplém jídle a měkké posteli. A kdyby jí ji někdo předtím trochu zahřál, nebylo by to úplně špatné.

V tom v davu zahlédla vracejícího se Rhayna. V těsném závěsu za ním cupital podsaditý trpaslík s plnovousem, který se mu houpal na umaštěné zástěře. V rukách balancoval se dvěma tácy s kouřícími se talíři a korbely se žlutou tekutinou, ze kterých stříkala pěna. Pravděpodobně levné pivo. Obrátila pohled zpět k plaazovi. Rozhodla se přistoupit na jeho hru. Když už nic jiného, alespoň se před spaním trochu pobaví. A s trochou štěstí i dobře napije.

Přinutila se k unavenému úsměvu. „Tak fajn. O korbel toho nejlepšího pití, co tu mají, že ti během večeře něco zmizí, aniž by sis toho všiml.“

„Hah! Platí. To bych rád viděl.“

Neubránila se úšklebku. Vtip je v tom, kamaráde, že neuvidíš vůbec nic.

Trpaslík před ní postavil tác, druhý položil před Rhayna a s přáním dobré chuti odcupital zpátky, odkud se vzal.

„Tak tedy dobrou chuť,“ popřál jí i Rhayn, ale to už měla plnou pusu brambor s kořeněnou omáčkou. Zamručela cosi v odpověď a sotva polkla, nacpala si ústa další dávkou. Elf jen nevěřícně zavrtěl hlavou, zatímco plaaz, se kterým se před chvílí vsadila, se pobaveně usmíval. Viděla, jak si je jistý, že ho nedokáže okrást, aniž by si toho nevšiml.

Když jí na talíři zbývalo pár posledních soust, začala i ona sama pochybovat, že bude schopná sázku vyhrát. Popravdě jí to ale ani moc nevadilo. Jediné na co v tu chvíli myslela, byla postel. Neuniklo jí, že velký ještěr po ní celou dobu po očku pokukuje. Zřejmě hlídal každičký její pohyb.

Ärisse se chystala na vidličku napíchnout poslední bramboru, když si uvědomila, že jí došla omáčka. Jak mrzuté. Rozhlédla se. Rhayn dojedl před chvílí a jeho talíř zel prázdnotou. Pohled jí padl na talíře jejich spolustolovníků. Jaké štěstí, že si objednali to samé jídlo. V očích jí zajiskřilo.

„Hej!“ Přilákal jejich pozornost. „Nepostrádal bys trochu omáčky?“ Plaazové na ni chvíli zírali, jako by nechápali, co po nich chce. Potom k ní lehce neochotni přisunuli své misky. Ponořila do jedné z nich vidličku a odtáhla se. Chvíli příbor jen tak držela v ruce, aniž by mu věnovala sebemenší pozornost. Místo toho upírala pohled na tmavšího z obou plaazů. Když si jí všiml, zazubil se na ni a ona mu oplatila stejnou kartou. Oči z něj však nespouštěla. Po chvíli přestal jíst a střelil po ní podrážděným pohledem.

„Co je?“

Opřela se pohodlně do židle. „Myslím, že je nejvyšší čas promluvit si o mé odměně.“ Zcela ignorovala Rhaynův nechápavý pohled, kterým těkal mezi ní a plaazem.

Ještěr se zamračil. „Nesplnila jsi podmínku.“

Na to se vítězoslavně zazubila a zamávala mu před nosem vidličkou s bramborou. Trocha omáčky skápla na stůl. Chvíli na bramboru zíral. Očividně nechápal. „Brambora…“ protáhla Ärisse jako by mluvila s malým dítětem.

„Pozoroval jsem tě. Ta brambora je tvoje.“

„Ärisse,“ sykl jejím směrem Rhayn, kterému se výraz v plaazově tváři vůbec nelíbil, ale ona mu nevěnovala pozornost.

„Vlastně ne.“ Sklopila zrak ke svému talíři, kde ležela osamocená brambora bez omáčky. Ještěr vykulil oči. Jeho přítel se začal neuvěřitelně hlasitě chechtat. Za chvíli sotva lapal po dechu, ale smát se nepřestal. Třískl dlaní do stolu a zaklonil se tak, až málem přepadl z lavice.

„Ta tě dostala!“ řval téměř bez dechu. Oba viděli, do čí misky ponořila vidličku.

„Sklapni Oziku!“

„Takže…?“ vložila se mezi ně. V očích jí pobaveně jiskřilo, a kdyby se opravdu hodně nesnažila udržet si profesionální tvář, nejspíš by se k Ozikovi přidala.

Druhý plaaz po ní střelil pohledem. Hadí jazyk mu vystřelil z tlamy, švihl sebou ve vzduchu a opět se stáhl. Znovu pohledem probodl bramboru na jejím talíři a tu, kterou měla napíchnutou na vidličce. Jeho ukradenou bramboru. Potom se ušklíbl a pozvedl jejím směrem korbel. „Dostalas mě. Sakra, vážně se ti to povedlo!“ Hrdelně se zasmál. „Rád si s tebou připiju.“

Do svého pokoje se dobelhala, ani nevěděla jak. Když do sebe na ex obrátila celý korbel plaazího alkoholu – mnohem slabšího než bylo Guide – únavou už sotva stála na nohou; a alkohol tomu zrovna moc nepomohl.

Samozřejmě se nevyhnula Rhaynově otázce, co to celé mělo znamenat. Na to mu odpověděla jen velmi stručně.

„Sázka.“ Víc toho ani říct nezvládla – div, že neusínala ve stoje – a on se naštěstí dál neptal, i když nebylo pochyb, jaký na to má názor. S plaazy si prostě nebylo radno zahrávat, to věděl každý. Někdy se to ale vyplatilo, nebo ne?

***

Překvapilo ji, že jí po tom včerejším večeru netřeští hlava. Rozhodně si ale nestěžovala. To poslední, co potřebovala, byla kocovina.

Protáhla se a zívla. Rhayn ji vzbudil na její poměry až příliš brzy. Zatímco ona by si klidně mohla na místě lehnout a spát, on byl čilý a plný síly na další cestu. Nechápala, kde tu energii bere. Ona potřebovala spát. A po tak dlouhém chození, na které nebyla vůbec zvyklá, to platilo dvojnásob. Znovu zívla.

„Proč jsme vyrazili tak brzy?“

„Abychom se dostali co nejdál a kvůli tomu tvému včerejšímu představení.“

Protočila oči a podrážděně vypustila vzduch z plic. „Budu to od tebe mít pořád na talíři? Šlo o sázku. Navíc jsem vyhrála, takže není co řešit.“

„Tak promiň, ale po dobu naší cesty, jsem za tebe zodpovědný.“

„Jo? To už jsem někde slyšela,“ odsekla jedovatě. Ta slova však akorát vyvolala vzpomínky, kterými se teď nechtěla zabývat.

„Vážně?“ pozvedl obočí. „No, možná bys to měla brát na vědomí a nedělat blbosti.“

„To se nemůžu trochu pobavit?“

„Nezakazuji ti zábavu, jenom se snaž nevyvolávat problémy.“

„Žádný problém jsem nevyvolala,“ zavrčela. Potom si povzdechla. „Můžeme to hodit za hlavu?“ navrhla smířlivě. Změřil si ji pohledem a nakonec přikývl. No, alespoň na něčem se shodli.

Šli mlčky. Ärisse se utápěla ve vzpomínkách, které ji nakonec zcela pohltily. Dokonce natolik, že když jí Rhayn zatarasil rukou cestu, nevšimla si toho a pokračovala klidně dál, dokud ji vzápětí nechytil za paži a nedonutil ji se zastavit.

„Co –“ vyjela po něm, ale přerušil ji.

„Tiše,“ sykl polohlasem. Nevěnoval pozornost jejímu zamračenému pohledu. Nepodíval se na ni ani, když se mu vytrhla. Stál jako socha a očima propátrával nedaleké houští na okraji lesa. Zahleděla se stejným směrem, kromě stromů a křoví ale neviděla nic. Otevřela pusu k další otázce, která však zůstala nevyřčená. Místo toho ji nahradila jiná.

„Co to bylo?“ Pokud ji slyšel, nedal to najevo. A pokud slyšel to, co si myslela, že slyšela ona, ani to nedal znát.

Podívala se do stínů a trhla sebou. Zdálo se jí to, nebo na ní z křoví zíraly oči? Zaostřila. Oči pomalu mrkly a pak zmizely. Zamrazilo ji. I když se v duchu přesvědčovala, že šlo o přelud – pouhou hru stínů a světla – nedokázala se zbavit pocitu, že je někdo nebo něco pozoruje.

Vzpomněla si na skřety v lese tu noc, kdy se rozhodla vykoupat. Společně s tou vzpomínkou v ní zakořenily obavy. To, co se tehdy stalo, nechtěla za žádných okolností prožít znovu.

„Rhayne…“ Vyslovila jeho jméno spíše jen proto, aby se ujistila, že tam pořád je. Odpovědi se jí ale nedostalo. Podívala se na něho. Stále soustředěně hleděl do lesa, jako by se z něj snažil vyčíst osud. A pak to zaslechla znovu. Teď si byla stoprocentně jistá. Hluboký, hrdelní zvuk nevěstící nic dobrého, který předtím nedokázala identifikovat, se ukázal jako zavrčení. Únava z ní rázem opadla, nahradila ji ostražitost. Její zlodějské instinkty teď běžely na maximum.

„Rhayne?“ O něco zvýšila hlas. V další vteřině o něj však přišla. Z hustého houští přímo před nimi vyskočila obrovská kočka. Nebo to přinejmenším kočku připomínalo. Mělo to čtyři tlapy, kulatou hlavu s ušima a vousy. Ve slunci se leskla dlouhá zlatá srst s tmavými pruhy. Stvoření mrskalo ocasem ze strany na stranu a cenilo dlouhé špičáky.

Její tělo ztuhlo. Stála tam a s otevřenou pusou zírala na zvíře před sebou. Hlavou se jí honila jediná myšlenka. Uteč! Ale nohy ji odmítaly poslechnout. Zaslechla zvuk ostří vytahovaného z pochvy. Pohled jí přeskočil z Rhayna, který tasil meč zpátky ke kočce, když řekl: „Připrav se.“

Připravit se? Na co? V tu chvíli šelma skočila. Letěla přímo na ni. Hlavou jí probleskla jediná myšlenka. Je po mně. Ve vteřině se stalo hned několik věcí, sotva je dokázala všechny vnímat.

Zavřela oči. Zaznělo její jméno. Čekala náraz. Ten přišel, ale z naprosto opačného směru. Vzápětí ležela na zádech, a když otevřela oči, spatřila Rhayna, který se tyčil nad ní. Překvapeně zamrkala. Nechápala, kde se tam vzal. A potom jí to došlo – srazil ji k zemi z dosahu drápů divoké kočky, která dopadla jen pár metrů od nich.

Rhayn se neobtěžoval s omluvou. Vstal a vytáhl na nohy i Ärisse. Pohled mu sklouzl k dýkám u jejích boků. „Miř na zranitelná místa,“ řekl jí, než se otočil k nepříteli, který se už chystal k dalšímu útoku.

„Co?“

„Miř na oči, tlamu nebo břicho.“

„Ale já –“ neměla šanci větu dokončit. Kočka se rozeběhla přímo na ni.

„Kryj se!“ křikl Rhayn, ale Ärisse se místo toho otočila a rozeběhla se pryč, jak nejrychleji dokázala.

Vběhla do lesa, ale nezastavila se. Kličkovala mezi stromy, přeskakovala vystouplé kořeny a padlé kmeny. Několikrát neměla na vybranou a musela se prodírat křovím. Když probíhala kolem vzrostlého smrku s nízko sahajícími větvemi, brašna, kterou nesla přes rameno, se o jednu z nich zasekla.

Náhlý tlak ji strhl zpět. Ztratila rovnováhu a narazila bokem do kmene. Sykla bolestí a vzápětí zaklela. Zatahala za brašnu, ale ta odmítala spolupracovat. Koutkem oka zahlédla pohyb. Ztuhla a vzhlédla. Kočka nebyla daleko. Lesní porost jí nečinil nejmenší potíže; rychle se blížila.

Opět se pokusila brašnu vysvobodit. Lomcovala jí, až z větve padalo jehličí. „No tak! No tak!“ Ruce se jí třásly, což její práci nijak neusnadňovalo, a srdce měla až v krku.

Konečně se jí podařilo popruh uvolnit. Na nic nečekala a dala se znovu na útěk. Když šelma zaregistrovala pohyb, pustila se za ní.

Byla pevně odhodlaná se nezastavit, i když už sotva lapala po dechu, protestující plíce a nepříjemné bodání v boku ji ale nakonec donutily zpomalit. Několikrát klopýtla, než se jí podlomila kolena.

Klečela na zemi a. lapala po dechu. Bojovala s nevolností. V tom na ni zezadu skočil její pronásledovatel. Elfka se překulila a kočka ji přišpendlila zády k lesnímu koberci. Tlak obrovské tlamy s vytaženými drápy spočívající na jejím hrudníku jí sotva poskytoval prostor pro nadechnutí. Zírala do žlutých očí šelmy. Z vyceněných tesáků jí na tvář skápla slina. Otřásla se. Sevřela pevně víčka, když se k ní velká hlava sklonila blíž. Ovanul ji teplý dech. Pomalu se loučila se životem, když odněkud zaslechla známý hlas.

„Hej, ty lesní potvoro, tady jsem!“ Neviděla ho, ale vědomí, že tam někde je, ji naplnilo úlevou. Ještě ale neměla vyhráno. „Pojď si pro mě!“

Kočka zavrčela a nepatrně povolila tlak, kterým tiskla Ärisse k zemi. Toho elfka využila a vyklouzla zpod tlapy. Vyškrábala se na nohy a klopýtala pryč. Šelma si jí nevšímala. Zaměřila plnou pozornost na nový cíl, který představoval větší nebezpečí. Ärisse se zastavila u nejbližšího stromu, a ve stínech se přikrčila za jeho kmen. Podívala se směrem, kde ještě před chvílí ležela a teprve až teď si všimla, že doběhla na mýtinu. Stromy kolem prázdného prostoru tvořily téměř pravidelnou elipsu a mezerami mezi jejich korunami proudily pruhy slunečního světla, ve kterých tančila zeleně se třpytící zrnka prachu. Ärisse ale neměla čas tu krásu obdivovat. Se sevřeným hrdlem sledovala, jak Rhayn tasil a rozeběhl se přímo proti kočce. Zatajila dech, když se šelma odrazila a skočila na něj.

Stočil se do klubíčka a provedl téměř bezchybný kotoul. V pohybu sekl mečem. Cítil, jak drápy zavadily o jeho plášť. Látka vydala nepříjemný zvuk. Narovnal se a ihned se otočil. Když se šelmě při dopadu podlomily přední tlapy a na zemi po ní zůstala krvavá stopa, poznal, že zasáhl. Věděl ale, proti čemu stojí. Lesní tygři byli houževnatá stvoření. Masožravci schopní se skvěle přizpůsobit okolním podmínkám. Nebezpeční jak svými drápy, tak i zuby a silným ocasem.

Nečekal, až se šelma postaví na všechny čtyři a sotva se začala zvedat, rozeběhl se. Kočka se po něm ohnala, ale jeho výhodou byla mrštnost a rychlost. Přikrčil se. Tlapa minula jeho hlavu jen o vlásek. Sotva se ale vyhnul jedné hrozbě, už musel čelit další. Mýtinou se rozlehl výkřik. Varování však přišlo příliš pozdě. Rhayn byl možná rychlejší než obrovská šelma, ale chyběly mu její kočičí instinkty. Ocas ho udeřil do zad. Chvíli letěl vzduchem a přistál na zádech o pár metrů dál. Hekl, když si vyrazil dech. Pokusil se zvednout, ale bolest, která mu vystřelila do boku, mu to nedovolila. Zaklel. Sotva znovu popadl dech, spatřil, že se tygr chystá ke skoku. Sáhl po meči, ale jeho ruka hmátla do prázdna. Ztuhl. Polil ho ledový pot. Rychle se ohlédl. Jeho meč ležel v trávě mimo jeho dosah.

Tygr skočil.

Rhayn se na poslední chvíli odkulil stranou. Tlama s tesáky sklapla naprázdno jen pár centimetrů od jeho ucha. Vyskočil na nohy a doběhl k místu, kde ležel jeho meč. Zvedl ho. Se zbraní v ruce si připadal jistější. Sice ji nepotřeboval, dokázal by si poradit i bez čepele, ale na to teď zatím nebyla správná doba. Nezbývalo mu, než to zvládnout postaru. Nemarnil čas. Sotva držel meč, vyběhl proti nepříteli.

Ärisse to celé sledovala ze svého úkrytu. Když tygr srazil Rhayna na zem, zatajila dech. Elf chvíli ležel na zemi a nehýbal se – hlavou se jí honily černé myšlenky. Nakonec se ale zvedl, popadl meč a vyběhl proti nepříteli. Sledovala, jak se v běhu odrazil a zachytil dlouhé zlaté hřívy.

Tygr potřásl hlavou, ale nepřítele se nezbavil. Rhayn se vyšplhal na jeho hřbet a stiskl pevně holeně, aby se na prskající kočce, která ve snaze setřást ho poskakovala po mýtině jako divoký býk, udržel. Sevřel jílec svého meče ve zpocených rukách a zvedl ho vysoko nad hlavu. S bojovým křikem, který se mu vydral z hrdla, ho zarazil tygrovi mezi lopatky. Šelma zařvala a poklesla v kolenou. Rhayn zatnul zuby a zakroutil mečem. Tygr sebou několikrát zacukal a znehybněl.

Seskočil z mrtvoly. Hřbetem ruky si z čela setřel mísící se pot s krví. Zhluboka oddechoval, cítil jemnou (ne nepříjemnou) vibraci, která mu proudila žilami. Zavřel oči a soustředil se na potlačení adrenalinu, který zachvátil jeho tělo.

Právě vracel meč, který předtím otřel o zlatohnědou srst, zpět do pochvy, když se na mýtinu přikradla Ärisse. Opatrně přistoupila k obrovskému tělu.

„Je to mrtvé?“ špitla.

Pohlédl na mrtvolu a sjel ji pohledem. „Teď už jo.“

Elfka špičkou nohy lehce ťukla do nehybné tlapy a rychle se stáhla, jako by čekala, že tygr vstane a vrhne se na ni.

„Co je to?“

„Lesní tygr. Obvykle žijí v lesích poblíž hor, někdy jsou ale při hledání potravy nuceni sestoupit níž.“

Chvíli ještě na mrtvolu zírala, nakonec se od ní odvrátila. V tom sotva slyšitelně zalapala po dechu. „Jsi zraněný.“

Přestal si mnout čelo, kde ho svědila zasychající krev a podíval se na ni. Když se ozvalo nepříjemné pálení, znovu si čelo promnul. Pod prsty ucítil čerstvý škrábanec, který se šikmo táhl od levého spánku zhruba do půli čela. Zamručel.

„Jak špatné to je?“ Mluvila opatrně, skoro jako by se bála zeptat.

„Je to jen škrábnutí.“ Rozhlédl se po mýtině. Po chvíli se jeho pohled vrátil zpět k Ärisse. Na tváři se mu objevil lehký úsměv. Natáhl ruku a vysvobodil z jejích vlasů smrkovou větvičku. Elfka se zarděla, když si uvědomila, jak rozcuchaně musela po divokém úprku lesem vypadat. Škrábance na rukou, které předtím nevnímala, ji začaly lehce pálit. „Měli bychom jít. Na.“ Rhayn se sehnul a podal jí její brašnu, kterou upustila, když ji tygr srazil k zemi. Přikývla a hodila si ji přes rameno.

Vrátili se na okraj lesa, kde složili jejich věci. Ärisse se uvelebila na sluncem vyhřáté trávě a Rhayn se začal přehrabovat v obsahu své torny.

Zahleděla se před sebe. Širá planina občas lehce zvlněná kopečky, přerušená řekou nebo lesem se rozprostírala v dálce, kam jen dohlédla. Po chvíli zrak stočila k elfovi po její levici. Stejně jako ona seděl na zemi. Uklidil zničený plášť a se zrcátkem v jedné ruce a hadříkem v druhé se snažil ošetřit škrábanec na svém čele. Když viděla, jak s tím bojuje, lehce se usmála a posunula se tak, aby byla čelem k němu.

„Ukaž.“ Aniž by čekala na jeho souhlas, vzala mu hadřík z ruky a sama začala ránu jemně očišťovat. Nebyla léčitelka, v dětství se ale sama mnohokrát řízla – dost na to, aby od svého plaazského opatrovníka odkoukala, jak se takové zranění snadno ošetří, aby se do něj dostala infekce.

Rhayn odložil zrcátko a beze slova ji nechal pracovat. Soustředila se na dlouhý červený šrám na jeho čele – jemně jej oťukávala kouskem látky a snažila se, aby nepřitlačila víc, než chtěla – přesto jí neunikl upřený pohled, kterým zkoumal její tvář.

„Měla bych ti poděkovat,“ přerušila ticho mezi nimi. Na chvíli sklopila oči k jeho, než se opět plně věnovala své práci. „Zachránil jsi mi život.“

„No,“ vydechl, „mám to v popisu práce, nebo ne?“

„Ne. Když se za mnou ta kočka pustila, mohl jsi prostě počkat, až mě sežere a pak si vzít moje peníze.“ Ušklíbla se.

„Dáváš mi tip na příště?“ Vtipkoval. Rázem sykl a trhl hlavou.

„Promiň,“ špitla a mnohem jemněji pokračovala. Po chvíli se odtáhla. „Hotovo.“

„Díky.“

Odložila hadřík s dezinfekcí a znovu se pohodlně usadila. Slunce stálo vysoko na obloze a teplo paprsků sílilo každým dnem. Jarní květiny se pyšnily květy hrajícími všemi barvami. Jejich aroma provonělo vzduch. Jaro bylo teprve na začátku, ale už teď se snažilo oslnit vším, co mohlo nabídnout. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama. Zhluboka vdechla čerstvý vzduch.

„Umíš s tím zacházet?“

Nečekaná otázka ji vytrhla z myšlenek. Podívala se na něho. Kývl směrem k dýkám, které jí visely u pasu. Jeho slova se dotkla její pýchy. Zvedla bradu a otevřela ústa, aby mu něco odsekla. Zarazila se však ještě předtím, než stihla slova zformulovat. Chvíli mu oplácela pohled, nakonec ho ale sklopila a zlehka potřásla hlavou.

„Napadlo mě to, když jsi začala utíkat.“ Zašklebil se a vysloužil si za to její vražedný pohled.

Předchozí|Další

Reklamy

1 komentář: „Zlodějka 2: Kapitola 2

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s