Zlodějka 2: kapitola 3

***

Výpad, úkrok a znovu výpad.

„Kryj se.“

Pozvedla dýky a překřížila je. Rhaynův meč dopadl přímo do jejich středu. Ocel zazvonila o ocel. Náraz rozvibroval Ärissiny unavené svaly, které rázem vypověděly službu. Ruce jí poklesly a Rhaynův meč ji škrábl na tváři. Sykla a zamračila se.

„Kašlu na to! Nikdy se to nenaučím.“

„S tímhle přístupem ne.“

Vyplázla na něho jazyk. Vrátila dýky do pouzder a dala tím jasně najevo, že pro ni trénink skončil. Paže ji bolely, sotva je dokázala zvednout. Rhayn ale její kapitulaci neakceptoval. Sotva se k němu otočila zády, zaslechla varovný zvuk ocele, protínající vzduch. Na krku jí přistálo chladné ostří. Zalapala po dechu.

„Nikdy se k nepříteli neobracej zády.“ O ucho se jí otřel jeho horký dech a varovný podtón doprovázející jeho slova ji rozechvěl. „To si dobře zapamatuj.“ Odtáhl se.

Podívala se na něho. Stál před ní, v ruce stále tasenou zbraň a nenuceně se usmíval. Něco v jeho postoji nebo způsobu, jakým se na ni díval, ji dopálilo. Obočí jí sjelo o pár milimetrů níž. Možná už nebyla v Tarribëanu, ale pořád byla zlodějka a měla svou čest (i když pochroumanou). A její ego jí jednoduše nedovolovalo se tak jednoduše sklonit před někým, kdo si myslel, že mávat kolem sebe mečem mu dává právo určovat pravidla.

Ruce jí klesly k dýkám. Sevřela jejich jílce. Tasila. Nespouštěla z Rhayna oči a viděla, jak na ni vyzývavě kývl. Vykročila. Kroužila kolem něho v dostatečné vzdálenosti, aby ji nepřekvapil náhlým výpadem a zároveň dostatečně blízko, aby mohla sama zaútočit; přesně, jak ji to učil. Bedlivě sledovala každý jeho krok, každý pohyb rukou a očí. Oči mohly prozradit hodně o nepřítelově dalším kroku. Rhayn jí však pohled jen upřeně oplácel. Neměl v úmyslu zaútočit jako první. Vyčkával. Počkala ještě chvíli a potom se vrhla vpřed.

Mířila na levé stehno, ale dýka bodla do prázdna. Rhayn ukročil a jednou mířenou ranou jílcem do ramene ji poslal na zem. Než se vzpamatovala, mířilo jí ostří jeho meče na hruď. Dívala se na něj jako by nechápala, kde se tam vzalo. Po chvíli zvedla oči k elfovi tyčícímu se nad ní.

„Zapomínáš udržovat rovnováhu.“ Další z mnoha poznámek, kterými ji zasypával už celé dopoledne. Stáhl zbraň a podal jí ruku. Chvíli zvažovala, že ji odmítne, nakonec se jím ale nechala vytáhnout na nohy.

„Končíme? Mám už docela hlad a jsem unavená. Hlasuju pro pauzu.“

Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a zřejmě usoudil, že má opravdu dost. Přikývl. „Pro dnešek.“ Bez dalšího vysvětlení vykročil k jejich věcem, které odložili nedaleko.

Hleděla za ním. Po chvíli se vzpamatovala, uklidila dýky, oprášila si kalhoty a vyběhla za ním. Rhayn už si mezitím přes rameno přehazoval svoji tornu a zrovna se skláněl k její.

„Hej! A co ta přestávka?“

„Měla jsi přestávku.“

Nechápavě na něho hleděla. „Co? Kdy jako?“

„Když ses tam válela po zemi.“ Přes tvář mu přelétl pobavený úsměv. Ärisse si založila ruce na hrudi a chystala se něco namítnout. Nedostala však příležitost. „Kromě toho není bezpečné tady zůstávat.“ Po těch slovech jí na mysli vytanulo nedávné setkání s lesním tygrem a otřásla se. Bezděky se rychle rozhlédla kolem. Nikde neviděla nic nebezpečného, ale to ještě neznamenalo, že ve stínech stromů nebo ve vysoké trávě něco nečíhalo. Rhayn pokračoval. „Další věc je, že nám dochází jídlo. Pár mil na jihovýchod je vesnice. Můžeme tam –“

„Pár mil?“ zeptala se skepticky, protože si velmi brzy všimla, že ona a její průvodce berou pojem pár mil velmi odlišným způsobem.

„Není to zase tak daleko. Doplníme zásoby a můžeme si tam odpočinout.“

„No tak fajn.“

***

Její obavy okolo pár mil se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Kopcovitá krajina kolem ubíhala, řeky a potoky plynuly a louky se měnily v pole a pole v louky, ale slibovaná vesnice nikde. Na chvíli ji napadlo, že ji třeba někdo přesunul jinam, nebo ji spálil drak. Jediným problémem těchto bláznivých spekulací bylo, že celá vesnice se jen tak zničehonic nepřestěhuje a v Crosénii žádní draci nebyli.

Už měla všeho akorát po krk, když v údolíčku, kterým se jako stříbrná stužka líně vlnila říčka, spatřila skupinku domečků. Slunce pomalu klesalo k obzoru a jeho zlatá záře zaplavovala údolí. Vesnička působila ospale a i Ärisse pocítila únavu.

Na okraji vesnice stála na břehu řeky pila. Když procházeli kolem, slyšeli hlasy pracujících mužů i žen a smích dětí, hrajících si u vody. Než dorazili k hospodě, který je vítal vývěsním štítem se sotva čitelnými písmeny hlásajícími KORBEL (jak originální, pomyslela si s úšklebkem), slunce se schovalo za kopce a oblohu osvětlovalo rychle skomírající světlo posledních paprsků.

Rhayn se opřel do dveří a vešel do lokálu. Ärisse se naposledy ohlédla na cestu, po které se domů vraceli unavení vesničané a následovala ho.

Byla to obyčejná maličká vesnická hospůdka a možná právě proto působila místnost útulně. Při pohledu na oheň plápolající krbu se Ärisse vybavily dny, kdy sedávala s knihou před krbem v Quinově obchodě. Vzduchem voněl teplý Guide a venku se pomalu smrákalo. Zamrkala, aby odehnala slzy a stesk po domově, který už neměla. Prošla kolem prázdných stolů a připojila se k Rhaynovi, který se mezitím bavil s hospodským. Muž s tmavými vlasy, které na spáncích prorůstaly šediny, právě vrtěl hlavou.

„Ále můžete složit hlavu v našich stájích.“

„Byli bychom vám vděční,“ odpověděl Rhayn.

„Ále!“ Hostinský mávl rukou. „Tó je maličkost.“

Elfka těkala pohledem mezi oběma muži. I kdyby věděla, o co se jedná, nemohla by se do rozhovoru vmísit. Ať se snažila sebevíc, i když mluvil obecnou řečí, z toho co říkal, nerozuměla muži za pultem téměř ani slovo. Jeho přízvuk si nedokázala zařadit, i když podobný dialekt slyšela i v Ardenu. Teprve až teď si uvědomila, že Rhayn tak silný přízvuk nemá. Než se nad tím však dokázala podrobněji zamyslet, přetrhl jí myšlenky ženský hlas.

„Nó né! Herme, neřekls, že máme hosty.“ Žena, která se vyloupla z místnosti za pultem – pravděpodobně z kuchyně – měla usměvavý kulatý obličej posetý pihami. Ryšavé vlasy držel šátek a pas objímala zástěra. „Cestujete z daleka? Určitě jste unavení. Dáte si něco k jídlu?“

„Prosím tě, Nan,“ napomenul ženu hostinský.

Rhayn však souhlasně přikývl. „Ano. Sotva už stojíme na nohou.“ Ärisse pochopila, že tím myslel především ji a uraženě se zamračila. Než však mohla cokoli namítnout, pokračoval. „Povečeříme u vás a hned potom využijeme vašich stájí. Ráno bychom doplnili zásoby a vyrazili opět na cestu.“

„Ále, to není problém,“ zašvitořila žena. „Hned vám připravím něco k zakousnutí.“ A odtančila do kuchyně.

„Tó je moje žena, Nan. Nebojte, brzy budete mít žalůdky plné.“ Usmíval se. „Je to nejlepší kuchařka široko daleko,“ dodal dost hlasitě na to, aby ho hospodská slyšela.

Rhayn poděkoval a odvedl Ärisse ke stolu. Zatímco čekali na jídlo, hospoda se pomalu plnila muži, kteří přišli zapít náročný den.

„O jakých stájích to mluvil?“ Nedala jí zvědavost.

Rhayn, který mezitím odložil tornu a meč opřel o stůl, k ní vzhlédl. „Rywa je malá vesnice,“ vysvětlil. „Obvykle tu pocestné nemívají a nejsou na to vybavení.“ Když si všiml jejího nechápavého výrazu, zkusil jí to podat jinak. „Nejsou tu pokoje. Nemáme se kde ubytovat, ale místní jsou milí lidé a nabídli nám, že můžeme spát ve stájích.“

Nakrčila nos v opovržení. „Já – “ Než stačila větu dokončit, docupitala k nim Nan a postavila před ně korbely vody a misky s jakousi žlutou hmotou. Kaše. V tu chvíli zapomněla na stáje, zapomněla, co chtěla říct a ještě než jim hostinská popřála dobrou chuť, pustila se do jídla.

Elf se pobaveně pousmál a také začal jíst. Avšak mnohem méně hltavěji.

***

Po večeři na ni padla ještě větší únava, než cítila předtím. Nan jim přinesla přikrývky, doprovodila je ke stájím a popřála dobrou noc. Prohodila s Rhaynem pár slov a potom se vrátila do hospody k veselícím se sousedům.

Ärisse byla proti tomu spát mezi dobytkem. Stáje, které se ukázaly být malou stodolou, smrděly a vůbec nevypadaly jako místo, kde by po dlouhém dni stráveném na nohách chtěla usnout. Byla ale tak unavená, že jí veškerá slova protestu odumírala na rtech ještě před tím, než je vůbec mohla vyslovit. Myšlenky jí halila mlha. Svezla se na nejbližší hromadu slámy a než se nadála, víčka jí klesla a příjemné teplo ji uvěznilo v klidném snu. Ani neměla čas stěžovat si, jak nepohodlné je pichlavé seno.

***

Elfka šla napřed. Když se po krátkém rozhovoru s Nan konečně dostal do stájí, spala už na slámě stočená do klubíčka jako kočka. Klidně oddechovala. Pohled na ni mu cosi připomněl. Lehce se pousmál. Poklekl a přehodil přes ni jednu z dek, které jim hostinská zapůjčila.

Posadil se a prohlížel si její tvář. Měla světlou pleť, dlouhé plavé vlasy a dýchala lehce pootevřenými rty. Byla hezká, ale neviděl na ní nic zvláštního. Nic, co tolik upoutalo pozornost té, které se zodpovídal.

Čím jsi podle ní jiná?

Pohnula se. Lehce pootočila tvář a nevědomky mu ji nastavila z jiného úhlu. Zhluboka vydechla. Neprobudila se. Snila dál.

Pohybem se jí shrnula halena na levém rameni a odhalila světlý šrám. Rhayn zaostřil. Přišlo mu to povědomé. Kde jen… zorničky se mu rozšířily. Šrám, který přerušoval její jinak hladkou kůži, byla jizva. Jak ji jen mohl nepoznat. Kolik jich hyzdilo jeho vlastní tělo. Některé už hodně staré, připomínající mu dny, na které by nejraději zapomněl.

I když ji neznal, věděl, od čeho tu jizvu má. Koutky úst se mu lehce nadzdvihly v chápavém, smutném úsměvu. Stejně tak si vzpomněl, jak mistrně se zatím po jejich cestu vyhýbala všem otázkám, které by jen letmo mohly souviset s ní samotnou a její minulostí. Tolik se snažila potlačit, kým je. Neprozradit a zapomenout. Kdyby neznal příběh, který mu jeho představená vypověděla, snadno by si pomyslel, že před sebou má obyčejnou elfku.

Znovu si prohlédl její klidnou tvář. A kdo ví, třeba opravdu můžeš pomoct. Snad. Doufám, že ano. Uvelebil se na slámě a přikryl se dekou. I když už tu bylo jaro a dny byly čím dál teplejší, v noci stále panoval chlad.

Ärisse se opět pohnula. Tentokrát cosi nesrozumitelného zamumlala. Aniž by si to uvědomovala, přitiskla se k němu. Cítil, jak z ní sálá teplo. Opatrně, aby ji nevzbudil, se odtáhl. Složil ruce za hlavou a zavřel oči.

 ***

Protáhla se a usmála pod teplými slunečními paprsky, které jí dopadaly na tvář. Otevřela pomalu oči a zamrkala proti světlu. Ve střeše stodoly bylo malé okno, kterým viděla světle modrou oblohu bez mráčků. Hezké, pomyslela si.

Posadila se. Sláma jí píchala přes oblečení. Vstala a oprášila ji ze sebe. Stodola byla prázdná. Zmizela dokonce i deka, kterou si během noci několikrát přitahovala až pod bradu. Zavolala jméno svého průvodce, ale odpovědi se jí nedostalo. Vyšla ven.

Vesničané už byli dávno vzhůru a věnovali se svým každodenním činnostem. Vydala se po cestě mezi domy a rozhlížela se při tom kolem sebe. Muži i ženy se na ni usmívali a zdravili ji s tím svým podivným přízvukem.

Po chvíli došla téměř na samý okraj vesničky. Stál tam malý domek oddělený od ostatních zahrádkou, jako by s ním ostatní domy nechtěly mít nic společného. Z lavičky ve stínu verandy se zvedla stará babička. Při chůzi se opírala o hůl. Došla k Ärisse a zamžourala na ni přes silná sklíčka brýlí.

„Smrt! Cítím z tebe smrt!“

„J–jak to myslíte?“

„Smrt! Vražda!“

V Ärisse hrklo. O krok ustoupila, ale stařena ji chytila za ruku a nečekanou silou ji přitáhla na svou úroveň očí. „Máš na rukou krev! Krev!“ Oči se jí leskly čirým šílenstvím. Stejně rychle jako ji předtím popadla za ruku, ji pustila. „Táhni! Přivedeš na naši vesnici jen zkázu! Krev, krev!“

Ärissino srdce bilo jako splašené. Ruce od krve, vražda,… stále se nezbavila nočních můr o tom, co udělala. Jak to ale mohla ta stařena vědět?

„Ärisse.“ Otočila se. Po cestě k nim kráčel Rhayn. Přes rameno nesl jejich tašky, nyní viditelně plnější. Stařena pořád křičela o krvi, zkáze a smrti. „Co se tady děje?“ Elfka však jen zavrtěla hlavou. „Máme, co potřebujeme, musíme jít.“ Nechala se jím od šílené báby kořenářky, která nepřestávala křičet, odvést.

***

Nasnídali se mlčky za pochodu. Rhayn ji vedl dál. Kolem poledne si udělali přestávku na oběd.

„Jsi v pořádku?“

Vzhlédla k němu od krajíce chleba a sušeného masa s rajčaty. „Jo.“

„Jsi zamlklá.“

„Jsem v pohodě. To jen… ta babka byla divná.“

Rhayn se usmál. „Nech to být. Byla to jen místní pomatená stařena.“ Podal jí jablko.

„Hm.“

„Co bys řekla dalšímu souboji, až se najíme?“

Chtěla odmítnout. Odseknout, že teď opravdu nemá náladu poskakovat s mečem po louce, ale když k němu vzhlédla, sebevědomý pohled, který jí věnoval, probudil její tvrdohlavé ego. Ušklíbla se. „Tentokrát tě zapíchnu.“

„Nepovídej.“ Uchechtl se. „A jak se potom dostaneš do hlavního města?“

Našpulila rty. „Nějak si poradím.“ Všimla si, že už dávno dojedl a čekal na ni. Zakousla se do chleba. Pomalu žvýkala a ještě pomaleji polykala. Nepospíchala. Ať zdržovala, jak chtěla, Rhayn trpělivě čekal a ona si uvědomila, že se další lekci v šermu nevyhne. Spolkla poslední sousto a vstala.

„Tak fajn. Připravenej až ti nakopu zadek?“ Vyzývavě se na něho podívala.

Ušklíbl se a také vstal. „Tak se ukaž, bojovnice.“ Tasil.

Dýky opustily elegantně zdobená pouzdra, ostří zasvištělo vzduchem a vydalo hvízdavý zvuk. Ocel zařinčela o ocel. Ustoupila a klesla do kolen, aby se vyhnula protiútoku. Jako by ho vykrytí jejího výpadu nijak nezpomalilo. Sekla, ale holeň, na kterou mířila, uhnula, na okamžik jí zmizela ze zorného pole a po chvíli ji tvrdě udeřila do ramene. Kecla si na zadek. Vzhlédla právě včas, aby viděla, jak na ni padá ostří. Překulila se a vyskočila na nohy.

Vytrhl meč ze země a opsal s ním svou osu. Elfka musela uskočit, aby jí nerozsekl hrdlo.

„Hej! Mohl jsi mě zabít!“ vyjekla rozhořčeně.

„Vykrývej,“ napomenul ji. „Nemůžeš pořád jen ustupovat.“

„Proč ne?“ Odsekla.

„Tak fajn. Uděláme to těžší.“ Sklonil meč a vydal se k jejich věcem. Ärisse zůstávala ve střehu. Mohl to být další trik. Nemohla si být jistá. Rhayn se na ni ale nevrhl. Místo toho se sehnul a začal z jejich vybavení skládat kruh.

„Ne pokaždé budeš mít při boji tolik prostoru jako tady.“ Máchl rukou a obsáhl rozlehlou pláň. „Nejsou tu zdi, takže máme trochu omezené možnosti. Protivník tě může natlačit na stěnu. Někdy to může být ve tvůj prospěch, někdy ne. Vždy se snaž pokud možno co nejvíc využít svého okolí.“ Rozprostřel na zem nový plášť, který si pořídil a narovnal se. „Tohle je tvůj prostor.“

Rozhlédla se. Kruh, který kolem ní vyskládal, se zdál příliš malý. Rhayn do něho vkročil. „Jestli překročíš vyznačenou linii, prohrála jsi. Spadla jsi z útesu.“

Koutky se jí nadzvedly v pobaveném úsměvu. „Z útesu?“

„Ve skutečném boji bys byla mrtvá.“ Bez dalšího vysvětlování se na ni vrhl. Ärisse pozvedla dýku a ukročila. Vzápětí se ohlédla a zkontrolovala, kolik místa jí zbývá. Patou narazila do své torny. Sykla. Kruh byl zatraceně malý. V průměru neměl víc jak tři metry. Rhayn ustoupil a nechal jí prostor na protiútok. Stáhla se od okraje vymezeného prostoru. Odhadla cíl a vrhla se na něj. Zatímco jednou dýkou mířila na Rhaynovo rameno, druhou sklonila k jeho levému boku. Zatímco první zbraň odrazil, z dosahu druhé uhnul úkrokem napravo. Zavrčela a vrhla se na něj znovu.

Po celou dobu si hlídala okraj kruhu, přesto z něj několikrát vykročila. Rhayn pokaždé poznamenal, že „spadla z útesu“ a začali znovu. Ať se ale snažila sebevíc, nedařilo se jí proniknout jeho obranou. Byla vyčerpaná, svaly protestovaly při každém dalším pohybu, ke kterému je nutila snad ještě víc než minule. Pozvedla dýky, aby odklonila meč. Elf jejím krytím pronikl, popadl ji za ruku a zkroutil jí ji za hlavou. Ärisse překvapeně zalapala po dechu a upustila dýky. Rhayn ji podtočil pod svou paží jako při tanci a ona zády narazila na jeho pevnou hruď. Na krku ji zastudilo ostří jeho meče.

„Jak–“

Držel ji v náruči a cítil, jak se chvěje vyčerpáním. Po spáncích jí stékaly kapičky potu, vlasy se jí lepily k obličeji. Lapala po dechu. Pustil ji.

„Měli bychom jít dál.“

***

Diamantově zářící tečky posely oblohu. Společně s plápolajícími plameny byly jedinou útěchou v tmavé noci. Když se soustředila, viděla tvary, ale souhvězdí byla cizí. Stejně jako tahle země, lidé a nářečí. Dokonce i vzduch tu voněl jinak. Odvrátila pohled od nebeských výšin a podívala se na Rhayna, který seděl u ohně a opékal na větvičce napíchnutá jablka. Vycítil její pohled a zvedl k ní oči. V tmavých tůních se odrážely plameny.

„Copak?“

Ani si neuvědomila, že na něho zírá. Prohlížela si ho tak okatě, až to bylo podezřelé. Skoro jako kočka svou kořist. Vybavila se jí slova té stařeny. Zachvěla se.

„Jak to že umíš tak dobře šermovat?“ Plácla první otázku, která ji napadla.

„Svět za hradbami je nebezpečný. Uvnitř nich to je ale možná ještě horší. Když tě v lese něco sežere, máš jistotu, že to je vlk, ale ve městě nikdy nevíš, kdo ti vrazí dýku do zad.“ Ärisse se znovu zachvěla. „Jestli jsem chtěl přežít, musel jsem se naučit bránit.“

„Aha.“ Sklopila pohled a zahleděla se do plamenů. Po chvíli se na něj opět podívala. „Nemáš přízvuk jako crosénijané.“

„A já doufal, že jsem za ta léta už něco pochytil.“ Usmál se, ale potom jeho úsměv zmizel a on upřel oči do ohně. „Vyrůstal jsem v Tarribëanu.“ Ärisse zpozorněla. „Jako kluka mě vychovával otec. Měl poměrně vysoké nároky a můj budoucí život si představoval podle svého. Čím jsem byl starší, naše názory byly rozdílnější a nakonec jsem odešel.“

„Ach! Říkal jsi… Jak dlouho už tu žiješ?“

„Dost dlouho na to, abych věděl, kde je moje místo.“

„Aha.“

Zkontroloval jablka a věnoval elfce letmý pohled. Usoudil, že teď je ta pravá chvíle nakouknout pod pokličku. „A co ty? Pořád se chceš dozvědět něco víc o mně, tak mi pověz taky něco o sobě.“ I když mu jeho představená o Ärisse něco vyprávěla, nevěděl zdaleka všechno, co by ho zajímalo.

„Eh – já…“ Schoulila hlavu mezi ramena a přitáhla si kolena k bradě. Uhnula pohledem. Nerada se bavila o sobě, pokud šlo o někoho cizího. S Quinem proklábosili třeba celé noci nad korbelem horkého Guide nebo se s Morrgar pochechtávaly nad milostnými aférami v Modré hvězdě. Podívala se na svého průvodce. Najednou před sebou neviděla Rhayna, ale Leonna. Znovu byla na cestě do Ettelgaru. Vlasy jí čechral teplý Remesstin dech, její obrovské tělo jí dodávalo oporu. Leonnův vřelý úsměv nutil ji samotnou se usmívat. Ten večer se mu svěřila, že je sirotek.

Zamrkala a vzpomínka se rozplynula. Hleděla na Rhaynovu tvář. Vyjela pohledem výš a setkala se s jeho očima. Když byla schopná se o sobě bavit s Leonnem, proč by nemohla s Rhaynem?

„Co bys chtěl vědět?“

„Jsi v zámoří poprvé?“

Byla to jednoduchá otázka, přesto ji zaskočila. Čekala něco typu rodina, dětství, zaměstnání. Otázky, kterým by se vyhnula. Přikývla. „Ano. Nikdy dřív jsem neměla příležitost,“ a vlastně ani důvod, uvědomila si, „se někam podívat.“

„Crosénie je oproti Tarribëanu jiná. Když jsem sem přišel poprvé, chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu kolem jsou jen nízké kopce a lesy. Zezačátku jsem měl problém rozumět místním.“ Krátce se zasmál. „Teď mi přízvuk crosénijských žen přijde roztomilý.“

Slyšela mluvit tu hostinskou a na jejím přízvuku jí nepřišlo roztomilého nic. „V Ettelgaru jsem potkala jednoho deara. Měl takový tvrdý přízvuk.“

Rhayn pokýval hlavou. „Deaři pocházejí z jižních oblastí, kde celý den praží slunce a v noci je tam naopak hrozná zima. Žijí v dřevěných chatrčích v pouštích. Říká se, že jim slunce vysušilo hlasivky a proto nám přijde, jako by chraptěli. Mají drsné, tvrdé hlasy a stejně tak i vypadají, ale v nitru jsou to dobří lidé.“

„Ty nějakého znáš?“

„Už jsem se s pár potkal. Pomohli mi, když jsem byl v úzkých.“

Nadzvedla obočí a položila tak němou otázku.

Rhayn se usmál a sklopil oči k ohni. Otočil jablka. „Cestoval jsem pouští a došla mi voda. Široko daleko nebyla jediná kapka čehokoli k pití. Nepršelo už několik týdnů a nejbližší oáza byla míle daleko. A stejnak by byla vyschlá. Byl jsem dehydrovaný a hladový. To si nakonec vyžádalo svou daň a jednoho dne jsem se prostě složil. Ležel jsem v horkém písku a nejspíš by mě slunce upeklo, kdyby mě nenašla skupinka dearských domorodců. Vzali mě do jejich vesnice, dali mi napít a najíst, a zatímco jsem se vzpamatovával, vyprávěli mi o svém kmeni.“ Usmál se při vzpomínce. „Jejich děti zvědavě nakukovaly do chatrče, aby se na mě podívaly. Cizince v pouštích moc často nevidí. Většina lidí se těm místům vyhýbá, pokud mají na vybranou.“

„A tys neměl?“

„Nejspíš ano, ale v tu dobu jsem byl v Crosénii jen krátce. Neznal jsem to tu a na jih jsem zabloudil v podstatě nešťastnou náhodou, když mi jedna karavana špatně poradila cestu.“

„A byl jsi pak ještě někdy v pouštích?“

Rhayn se krátce zasmál. „Ne. Raději ne. Nerad pokouším štěstí, nemusel bych ho mít tolik jako minule.“

„A jaké jsou? Pouště.“

Přešel k ní a podal jí upečené plátky jablka napíchnuté na větvičce. „Nic moc. Spousta písku, sem tam nějaký keřík bez listů, nebo kaktus. Palmy a o něco víc zeleně jsou jen v blízkosti oáz. Slunce praží celý den a v noci je tam zase strašná zima.“

Nevěděla, co je to kaktus, palma, ani oáza, ale její hrdost jí bránila se zeptat. Naneštěstí pro ni, Rhayn pokračoval.

„Slyšel jsem, že lidé kaktusy pěstují i doma. Prý nejsou moc náročné. Chtěl jsem to také zkusit, ale na zahradničení moc nejsem. Navíc jsem skoro pořád pryč. Popravdě… uschnul by mi asi i ten kaktus.“

„Nikdy jsem kaktus neviděla,“ přiznala nakonec.

„Některé hezky kvetou, jiné mají zajímavý tvar, ale po většinou není o co stát. Věř mi, o nic jsi nepřišla.“

Kousla si jablka a chvíli ho žvýkala, než ji napadla otázka. „Dá se to jíst?“ To exotické slovo kaktus znělo zajímavě, šlo dobře přes jazyk. Taková rostlina přece musela mít i exotické plody.

„Ne. Kdybys to zkusila… no, popravdě bys to asi ani nezkusila. Mají trny. Některé opravdu velké. Nemají ani žádné plody, ale zadržují vodu, a když víš, jak se k ní dostat, můžou ti na poušti zachránit život.“ Podíval se na ni a věnoval jí milý úsměv.

Cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Kousla se do rtu a uhnula pohledem. Rhayn se jí ale nevysmál. Prostě jí vysvětlil, jak to je aniž by ji ponížil za její nevědomost, která vyplodila nesmyslnou otázku. Uvnitř ní se zatetelil plamínek vděčnosti. Přikývla na znamení díku a pustila se raději do jablečného špízu. To bylo něco, co bezpečně znala. Co se týkalo kaktusů, pohybovala se po tenkém ledě. Byla proto ráda, když se k tématu po zbytek večera už nevrátili.

„Tak za dva dny bychom měli dojít do Újezdu. To město se ti bude líbit. Je vyhlášené svými hospodami.“ Mrkl na ni a ona se neubránila úsměvu. Věděla, na co naráží. „Můžeme pak pokračovat dál pěšky nebo si najmout povoz. Jak chceš.“

Samozřejmě, že chtěla povoz, ale… „Hádám, že příplatek za povoz půjde z mojí kapsy.“ Ušklíbla se. Přitáhla si kolena k bradě a opřela ji o ně. Neunikl jí Rhaynův úsměv.

„Mohl bych část uhradit. Jako odměnu za tvé pokroky v šermu.“

Pozvedla obočí. „Jaké pokroky?“

Její otázka ho rozesmála. „Nebuď na sebe tak tvrdá. V uhýbání jsi oproti mně expert.“ Škádlil ji. Vrhla po něm zamračený pohled. „A ve vraždění pohledem taky.“ Znovu se zasmál a tentokrát ji strhl s sebou. I ona ho škádlila. Vrhala podmračené pohledy, jen proto, že ji to bavilo, nebyla doopravdy naštvaná ani uražená. Vlastně se docela dobře bavila. „Ale teď vážně. Vykrývání a obrana ti jdou dobře.“

„Dík, ale pořád se mi nedaří tě propíchnout.“

„Ha-ha! A ani nepodaří. Myslíš, že se nechám dobrovolně probodnout?“

„Nikdy neříkej nikdy.“

Noc plnil smích, až k ránu nakonec odumřel, stejně jako pomalu skomírající oheň.

Předchozí|Další

Reklamy

2 komentáře: „Zlodějka 2: kapitola 3

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s