Zlodějka 2: Kapitola 4

***

Mozoly a puchýře na rukách i nohách ji nepředstavitelně bolely. S vděčností se proto v hostinci svalila na postel a zula si boty. Masírovala si namožené svaly a čekala na Rhayna, než vyjde z koupelny, o kterou předtím svedli krátkou hádku. On jí chtěl dát přednost a dopřát možnost horké vody, zatímco ona proti němu argumentovala tím, že není žádná rozmazlená panička, a když se mohla během cesty koupat v potoce, kde jí vodu rozhodně nikdo neohřál, trochu vlažná vana jí nic neudělá.

Vyhlédla z okna. Bylo teprve krátce po poledni, ale dvoudenní cesta, než dorazili do města, byla vyčerpávající. Jídlo jim došlo dnes ráno, oba byli hladoví, upocení a unavení. Na stolku se dvěma židlemi stály prázdné talíře a džbán se zbytkem vody. Rhayn sice nabídl, že objedná víno nebo pivo, ale spíše jen ze zdvořilosti. Ani jeden z nich neměl na alkohol chuť.

Sledovala bílé obláčky, líně se ploužící po modrém nebi a přemýšlela, co tady vlastně dělá. Utekla z Tarribëanu, od člověka, který ji měl rád, aby utekla před minulostí a sebou samou. Bloudila po neznámé zemi s cizím elfem a mířila do hlavního města. Proč ale? Teď už neměla žádné úkoly, žádné závazky. Mohla si jít, kam chtěla, dělat co chtěla a kdy chtěla. Což dělala, i když ty závazky měla.

Povzdechla si. Vyhnala Morrgar z Odynej, aby ji ochránila před krutými plány Krále zlodějů. Netušila, kde je její přítelkyně teď, ani jestli ji ještě někdy uvidí. Mohla jen doufat.

Když nad tím takhle přemýšlela a nechávala myšlenky a vzpomínky, aby přicházely a odcházely, jak se jim zlíbilo, přepadl ji náhle strašlivý pocit samoty a bezmoci. Přišla o všechno a všechny, na kterých jí záleželo, ať už vinou někoho jiného nebo svým vlastním rozhodnutím je opustit. Uvažovala, jestli je to dobře. Uchránila je tím před hrozným osudem? Nevěděla a ta nevědomost byla frustrující.

Morrgar, přítelkyně a pěstounka, majitelka nevěstince Modré hvězdy v Odynej, o které neměla žádné zprávy, a ani je mít nemohla. Nevěstinec teď vede někdo jiný, zatímco Morrgar se potlouká někde po světě a kdo ví, kde nakonec skončila.

Leonn, dračí jezdec se svou dračicí Remesste a fenkou. Dostal ji včas do Ettelgaru, když obdržela vzkaz od Krále zlodějů. Našla v něm přítele a nakonec i milence. Nechtěla ale, aby byl zapletený do událostí, do kterých se namočila, a tak ho opustila a nechala v nevědomí. Rozhodně v jeho očích už nikdy nebude tou elfkou, se kterou strávil příjemné chvilky v teple své postele.

Quin, plaazský překupník s kradeným zbožím a její pěstoun, který ji našel na ulici, vzal k sobě a nakonec se rozhodl ji vychovat. Nebyl její otec a nikdy ho tak nevnímala. Byl pro ni nejlepším přítelem. Podržel ji, když nejvíc potřebovala, a když byla v průšvihu, vždy ji z něho nějak dostal. Naučil ji chodit ve zlodějině. Nakonec jí zemřel v náručí s dýkou jednoho z kumpánů Krále zlodějů v srdci. Už nikdy s ním nebude popíjet horké Guide s mlékem a vyprávět mu příběhy ze svých nočních toulek do cizích domů.

Dveře koupelny se se zavrzáním otevřely, ale ona byla natolik pohroužená do vzpomínek, že je neslyšela. Přeslechla i kroky na starých parketách a příjemný mužský hlas, který ji oslovil jménem a potom říkal další slova. Nevnímala nic z toho.

Trhla sebou, když jí na rameni přistála ruka. Zvedla oči. Měla v nich slzy, které se jí kutálely i po tvářích. Netušila, kdy začala plakat. Dotek byl teplý a zval jako matčina náruč. Přehlédla nevyslovenou otázku v Rhaynovo tmavých očích a s hlasitým vzlykem se mu vrhla do náruče.

Objala ho kolem pasu a zabořila nos do jeho hrudi. Klesl s ní na postel. Hladil ji po paži a vlasech a tiše ji utěšoval, jako by byla malá holčička, co zakopla a odřela si koleno. A Ärisse vzlykala, hlavu zabořenou v jamce mezi jeho krkem a klíční kostí. Objímala ho pevně. Neptal se, jen ji držel a prsty pročesával její plavé vlasy. Prameny mu mezi nimi klouzaly jako tehdy písek Nebudské pouště. Zabořil do nich nos a šeptl slova útěchy. Cítil její vůni a ta mu bezděky připomněla vlasy někoho jiného. Někoho, kdo byl už dávno pryč, ale dodnes nezapomenut. Bránil se nechtěným vzpomínkám, ale nepřestávaly dotírat. Potom si uvědomil, že vzlyky ustaly. Nahradilo je tiché popotahování.

V tom se elfka odtáhla. Oči měla od pláče zarudlé a tváře mokré. Mokrá byla i jeho košile, ale v tu chvíli se tím nezabýval.

„Ärisse…“ oslovil ji jemně. Netušil, co náhlý pláč způsobilo, a nebyl si jistý, jak se na to zeptat, ani jestli by vůbec měl.

Utřela si nos do rukávu a popotáhla. „Promiň.“ Natáhl ruku a rukávem košile jí osušil slzy. Pokusila se o úsměv, na rtech se jí ale objevila jen jeho chabá podoba a tak to vzdala. „Asi bych ti to měla vysvětlit.“ Řekla s pohledem sklopeným do klína. Seděli proti sobě na okraji postele, která se pod jejich vahou značně prohýbala. Hostinec nebyl nejluxusnější, ale na přespání stačil. Mírné nedostatky se daly přehlédnout.

Stále měl ruku u její tváře. Znovu ji po ní pohladil a potom jí zasunul pramen vlasů za ucho. „Běž se nejdříve umýt. Voda by měla být ještě teplá.“

Přikývla a beze slova zmizela v koupelně.

Do vody v kádi, která už dávno vystydla, kapaly další slzy. Neozývaly se žádné vzlyky a tak nemohl vědět, že znovu pláče. Když se ale vrátila do pokoje, poznal to podle uplakaných očí.

„Nemáš ještě hlad?“ zeptal se, když si sedla zpět na postel a osuškou si sušila vlasy. Zavrtěla hlavou.

Posadil se na svou postel a mlčky čekal, až bude sama připravená začít mluvit. Ticho trvalo dlouhé vteřiny a ty se protáhly na minuty. Mokré vlasy spadaly Ärisse na záda, už dávno odložená osuška visela přes okraj postele a elfka seděla na peřině se zkříženýma nohama a rukama v klíně.

„Omlouvám se.“ Její hlas byl oproti tichu nepřirozeně hlasitý.

„Nemáš se za co omlouvat, Ärisse.“ Podívala se na něho, v očích nevyslovenou vděčnost. „Ale řekni mi, stalo se něco?“

„Nerada mluvím o minulosti, Rhayne.“ Stačilo by mu i jen slovo minulost. Její sklíčený výraz, smutek v očích a svěšená ramena. Předtím si to nedokázal vysvětlit, ale teď už chápal. Chápal až moc dobře.

„To nic. Nemusíš nic říkat, jestli nechceš.“ Viděl, jak se jí koutky zvedly v mírném úsměvu. Vstala a přešla k němu. Přisedla si na jeho postel a podívala se mu zpříma do očí.

„Zasloužíš si vědět –“ Jeho ukazovák přiložený k jejím rtům ji umlčel. Nechápavě se na něho zahleděla.

„Vím, jaké to je, když se člověk snaží vypořádat s minulostí. Všichni si s sebou neseme věci, které bychom nejraději smazali, změnili nebo zapomněli. Nejde to. Bohužel.“ Jeho výraz trochu potemněl. „Ale to neznamená, že to musíme říkat ostatním, jenom proto, že v jejich přítomnosti podlehneme emocím. Ano. Někdy pomůže, když se svěříš, ale jestli cítíš, že nejsi připravená, je lepší počkat. Mohla bys později litovat, že jsi někomu řekla něco, čím by tě jednou mohl ranit.“ Odmlčel se. Studoval její tvář, ve které se střídaly emoce. Někdy tak rychle, že je nedokázal ani přečíst. „Samozřejmě bych nic takového neudělal. Sám dobře vím, jaké to je.“ Přečetl v jejích očích otázku. „Říkám ti to proto, aby ses tomu mohla v budoucnosti vyvarovat a… neudělat stejnou chybu jako kdysi já.“ Věnoval jí úsměv a pokývl hlavou. Odpověděla mu stejně.

„Stejně bys měl alespoň vědět, proč jsem…“ Odkašlala si a sklopila pohled. Cítila, jak ji v krku pálí slzy a znovu se jí derou do očí. Ucítila, jak se matrace prohnula, když se k ní Rhayn naklonil a setřel zbloudilou slzu, která se jí rozeběhla po líci. Podívala se na něho.

„Pomůže, když se budu ptát? Stačí, když přikývneš nebo zavrtíš hlavou.“ Přikývla. „Opustil tě milenec?“ Zavrtěla hlavou. „Ztratila jsi někoho?“ Přikývla. Potom znovu obrátila hlavu od něho a zakryla si ústa dlaní. „Měla by sis odpočinout. Zítra je taky den. Koupíme zásoby a podíváme se po městě. Něco ti ukážu.“ Věnoval jí spiklenecký pohled a ona ho počastovala zvědavým.

„Co?“ Potlačila další zívnutí.

„Uvidíš. Teď běž spát.“

Přesunula se do své postele a brzy se propadla do víru zmatených snů.

Seděl na protější posteli a se soucitem v očích ji pozoroval. Občas ze spánku něco zamumlala. Musela si projít něčím opravdu strašným. Něčím, co už mu jeho nadřízená neřekla.

***

Vždycky byla silná. Svou zranitelnější stránku schovávala pod maskou drzé zlodějky. Jenže teď ta maska praskla a její zranitelnost byla vystavena světu. Sesypala se před Rhaynem jako malé děcko. Byla na sebe naštvaná a byla naštvaná na Krále zlodějů, jehož chyba to celé bylo. Na druhou stranu byla vděčná Rhaynovi za to, jak to celé vzal. Už podruhé ji zachránil před ztrapněním sebou samou. Ovšem i přes to všechno jí v hlavě stále zněla jeho slova. Neudělej stejnou chybu jako kdysi já. Její průvodce měl tajemství. Stejně jako ona měla své.

Zloba na sebe samu stále trvala, i když pomalu doznívala. A když ji Rhayn vzal do města, ustoupila natolik, aby si mohla s úsměvem na tváři užívat slunný den bez mráčků.

Újezd nebyl ani tak přeplněný lidmi jako Ettelgar, a ani tolik domácký jako Odynej, ale měl své kouzlo. Malé obchůdky s barevnými plachtami nade dveřmi a okny, jí přišly roztomilé. Chrámy se zahradami, po kterých se bosy procházeli kněží, zase dodávali útěchu a pocit bezpečí.

Vždy, když prošli kolem stráží, se schoulila a snažila se být co nejméně vidět. Obezřetně je pozorovala, dokud nezmizeli za rohem. Strážní se na ni ale ani nepodívali. Stále si musela připomínat, že už není v Tarribëanu a tady ji nikdo nehledá a nikdo neví, kdo ve skutečnosti je.

„Slíbil jsi, že mi něco ukážeš.“ Rhayn, který šel pár kroků před ní se na ni podíval přes rameno a usmál se.

„Já vím. Za chvíli tam budeme.“

„Kde?“ Rozhodila rukama a zvedla obočí. Její reakce mu z hrdla vyloudila krátký smích. Měl příjemně posazený hlas.

„Uvidíš. Pojď. Už to není daleko.“ Pokynul jí do vedlejší ulice. Nejistě ho následovala, hnaná zvědavostí, která jí už několikrát byla osudná.

„Nesnáším, když přede mnou někdo dělá takové tajnosti. A už vůbec ne někdo, koho sotva znám.“ Očividně ho svými slovy bavila, protože viděla jeho široký úsměv, který se ani nesnažil skrýt.

„Ale jdi ty.“

„Tak moment!“ Na místě se zastavila, až do ní vrazila nějaká žena, která šla těsně za ní. Něco zamumlala a zmizela v davu. Rhayn se také zastavil a otočil se k ní. „Nikam s tebou nepůjdu, dokud mi neřekneš, kam jdeme. Mohl bys… co já vím. Mohl bys mě třeba zatáhnout do nějaké postranní uličky a tam mě znásilnit a okrást.“ Mluvila tak nahlas, že se po nich několik kolemjdoucích podívalo. Rhayn si toho všiml, ale Ärisse tomu nevěnovala pozornost. Pokračovala: „I když ti říkám rovnou, že toho u sebe moc nemám.“

Povzdechl si. „Do žádné uličky tě nezatáhnu. Přestaň dělat scény. Doteď jsi s mým vedením neměla problém.“

„Ale kdyby tě to náhodou napadlo…“ nechala hrozbu nevyřčenou a s rukou v bok mu naoko pohrozila prstem. Uvědomovala si, jak u toho musí vypadat – matka kárající zlobivé dítě – a ta představa ji rozesmála.

Jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Tak pojď.“

Bavila se sledováním kolemjdoucích. Ulicí běžely dvě malé děti, které si zřejmě hrály na babu. Chlapec se zastavil, až do něj holčička běžící za ním překvapeně narazila. Hoch si se zaujetím prohlížel meč, který se houpal u Rhaynova boku. Elf si ho všiml a věnoval mu milý úsměv.

„Je pravý?“ Odvážil se klučík o krok blíž, oči stále upřené na zdobenou pochvu.

„Jistě,“ usmál se Rhayn. Přidřepl si a pokynul dítěti. „Chceš se podívat?“ Chlapec k němu přiběhl a Rhayn mu dovolil, aby si meč v pouzdře prohlédl zblízka.

Ärisse stála o pár kroků dál a nevěděla, co dělat. Nemohla si nevšimnout, jak si ji holčička prohlíží stejně zvědavě jako chlapec meč jejího průvodce. Stočila k ní své smaragdy. Dívenka uhnula pohledem, ale hned se na ni zase podívala. S nejistotou v očích pozorovala její dýky.

„Vy jste bojovnice?“ zeptala se.

Ärisse stočila ztracený pohled k Rhanovy, který něco říkal chlapci. „Erm… ne. Nejsem bojovnice.“ Pokusila se na dívku usmát a ta se odvážila blíž.

„Maminka říká, že nosit u sebe zbraně je nebezpečné, ale až budu velká, budu bojovnice. Vy jste elfka?“ Když se dočkala přikývnutí, s jiskřičkami v očích pokračovala. „Slyšela jsem, že elfové jsou hezcí. Vy jste hezká.“ Natáhla ručku. Drobné prstíky sevřely ty Ärissiny. „Maminka říká, že až vyrostu, budu taky moc hezká. Už teď mi říká, že jsem hezká jako víla.“

Znovu obrátila zrak k Rhaynovi. Tentokrát ji pozoroval, na tváři úsměv. Jenže jí do smíchu nebylo. Byla ztracená. Nikdy s dětmi nejednala. Netušila, co říkat, ani jak se chovat. Když si všiml její bezradnosti, vstal a s chlapcem v patách přešel k dívence. Zřejmě slyšel, co předtím říkala, protože když si k ní přidřepl, řekl:

„Tvoje maminka má pravdu. Jednou, až vyrosteš, budeš hezká. Všechny ženy jsou hezké. A jednou budeš tak hezká, jako tady Ärisse.“ Pohladil dívku po hnědých vlasech. „Ale na to je ještě dost času. Teď si hrajte a užívejte si chvíle s přáteli.“ Dívenka mu vrátila úsměv, naposledy vzhlédla k elfce a potom s chlapcem odběhla do ulic.

Rhayn vstal a podíval se na Ärisse. „Copak? Nemáš ráda děti?“

Potřásla hlavou. „Pletou se pod nohy a křičí.“

„V tomhle věku tropí trochu víc vylomenin,“ připustil, „ale jsou roztomilé. Pojď, půjdeme dál.“

Dohnala ho. „Myslíš si, že jsem hezká?“ Podíval se na ni. V očích mu pobaveně zajiskřilo.

„A ty myslíš, že nejsi?“

Netrvalo dlouho a brzy se zastavili před velkou kamennou budovou. Ke čtveřici vchodům vedlo široké schodiště a terasu před nimi lemovaly sloupy se zdobenými hlavicemi. Rhayn se vydal po schodech a Ärisse ho následovala, zvědavá, co objeví uvnitř.

Svou velkou náručí je přivítala vstupní hala. Podlaha byla pokryta černobílou kosočtvercovou dlažbou. Uprostřed byl vyhotoven ornament stromu s větvemi do kruhu. Strop byl snad ještě výš, než bylo možné, aby byl a po obvodu stály další sloupy. Mezi nimi visely tabulky, na kterých bylo cosi napsáno. Halou procházeli lidé, mizeli v šesti chodbách, přicházeli nebo odcházeli. Ticho, které tu vládlo, bylo doslova posvátné.

Zastavila se na mozaice a vzhlédla. Skleněná kopule propouštěla dovnitř pruhy světla. Viděla bílé obláčky a sem tam proletět nějakého ptáka. Otočila se kolem osy a se zatajeným dechem obdivovala výzdobu. Rhayn pokračoval k jedné z chodeb. Vydala se za ním.

„Kde to…“ slovo jsme, jí odumřelo na rtech, jakmile spatřila široké řady polic plných knih, táhnoucích se donekonečna a šplhajících až k stropu. Uchváceně se otočila kolem své osy a zjistila, že knihy pokrývají i stěny. Byly všude. Stovky, tisíce, možná miliony svazků. A ta vůně…

„Tohle je…“

„Knihovna,“ dokončil za ni. S potěšením sledoval to její. Zornice měla rozšířené překvapením a s pusou dokořán se rozhlížela kolem sebe a neustále mrkala, jako by si myslela, že to snad je sen, který se každou chvíli rozplyne.

„Takže ten symbol tam na podlaze byl…“

„Strom moudrosti.“ Přikývl. Přistoupil k ní blíž, a aby nerušil přítomné návštěvníky, zašeptal jí do ucha: „Tak co? Líbí?“

Aniž by se na něj podívala, vydechla: „Líbí? Děláš si legraci?“ Zavrtěla pomalu hlavou. „Je to vůbec skutečné?“ Obrátila k němu rozzářené oči, a když si uvědomila, jak blízko je, o krok ustoupila.

Věnoval jí široký úsměv. „Ovšem, že je to skutečné.“ Mávl rukou a ani tak nedokázal obsáhnout celou místnost. „Všechny tyhle knihy, kteroukoli z nich, si můžeš půjčit a přečíst.“

Věděla, jak to chodí, už v knihovně jednou byla, ovšem za trochu jiným druhem půjčování. Mrkla. Jednou, podruhé. Opět jen těžko hledala slova. „Jak jsi věděl…“ Polkla. Odvrátila tvář, aby neviděl slzy, které se jí hnaly do očí. Tentokrát to ale byly slzy dojetí. Znovu pohlédla na knihy.

„Nevěděl. Jen jsem hádal, že bys mohla ráda číst. Mýlil jsem se snad?“ To byla lež. Věděl, že má ke knihám jistý vztah. Stejně jako věděl ještě pár drobností.

Zavrtěla hlavou. „Nemýlil.“

„Tak běž. Máme čas. Projdi si to tu. Sejdeme se u východu tak za dvě, možná tři hoďky? Potom zajdeme na oběd. Co říkáš?“ Cosi zamumlala. Očima už hledala, kam zamíří nejdříve. „Co?“

„Říkám ano.“

***

Mezi knihami utíkal čas rychle. Listování svazky vonícími papírem vyvolalo vzpomínku, kdy se jako malá probírala Quinovou knihovničkou. Pamatovala si jednu knihu. Nepamatovala si její název, ale věděla, že měla tmavě modré desky z kůže a pamatovala si jeden obrázek, který v ní tehdy nalistovala. Byla to postava zahalená v plášti, tvář jí halila kápě, u obou boků měla dýky a z rukou se jí sypaly zlaťáky.

Do očí se jí hnaly další slzy. Zavřela oči a úspěšně je uvěznila za víčky. Nitrem se jí rozlil hřejivý pocit a na tváři úsměv. Poprvé si uvědomila, že vzpomínky na bolestivou minulost můžou být i příjemné.

Když usoudila, že čas, který měla na průzkum knihovny – a který ji na to samozřejmě nestačil –, vypršel, zavřela knihu a vrátila ji do police. Když se vydala k východu, kde se měla sejít s Rhaynem, zjistila, že se mezi regály ztratila. Bloudila sem a tam, ale měla pocit, že chodí v kruhu. Všechny uličky jí připadaly stejné, nikde žádné záchytné body, nic podle čeho by se mohla zorientovat.

Když už začínala propadat panice, za jedním rohem narazila do toho, koho hledala. Ustoupila a zastrčila si za ucho neposlušný pramen vlasů.

„Promiň. Chtěla jsem tě najít, ale ne zrovna takhle.“ Ušklíbla se.

„V pořádku. Připravená pokračovat?“

Toužebně se ohlédla na police za sebou. „To bych nebyla asi nikdy.“

„Myslím, že kdybych tě nenašel, asi by ses k tomu východu nikdy nedostala a musel bych tě tam dotáhnout násilím,“ vtipkoval. Podívala se na něj. V očích rošťácké jiskřičky, na rtech vyzývavý úšklebek. Než se stihl zeptat, co má v plánu, řekla:

„Možná právě to budeš muset udělat.“ Než se nadál, otočila se na patě a odběhla. Zmizela mezi regály. Povzdechl si a s úsměvem zavrtěl hlavou. Zrovna jako ty děti. Přistoupil na její hru a vydal se ji hledat.

***

Vždycky, když ho zahlédla mezi policemi, změnila směr. Brzy se znovu ztratila a už jen bloudila, což se jí stalo osudným.

Vyjekla, když ji zezadu popadly ruce. Ozvěna jejího hlasu v tichých prostorách ještě nedozněla a už jí ústa zakryla teplá dlaň.

„Tiše,“ napomenul ji. „Nemůžeš tady křičet jako na lesy.“ Neviděla mu do obličeje, ale v jeho hlase slyšela pobavení.

„Vylekal jsi mě,“ hájila se.

„To ty sis vymyslela tuhle hru.“ Uvolnil sevření, když se začala vrtět. Otočila se k němu čelem a podívala se mu do očí.

„Fajn. Vyhrál jsi, ale teď už mám vážně hlad.“

„Mohla jsi už dávno jíst, kdyby–“

„Jo, já vím. Kdybych si nevymyslela tuhle hru. Pojď. Kde je ten pitomej východ?“

***

S rukou na plném břiše se opřela do židle. Rhayn ji vzal do jedné hospody, kde podle něj měli naprosto výborný pečený chřest. Hned po prvním soustu s ním musela souhlasit.

„Takže kam teď? Vyzvedneme v hostinci naše věci a půjdeme dál?“

„Myslím, že nebude vadit, když tu ještě jednu noc zůstaneme. Jsi najezená?“

Přikývla. „Víc, než si můžu přát.“

„Chceš ještě něco?“

„Mhm…“ Zahleděla se kamsi do lokálu. Rhayn se podíval stejným směrem. Na dřevěné stoličce tam seděl hubený bard s flétnou. „Chtělo by to postel.“ Olízla si rty zrovna ve chvíli, kdy se k ní s lehce pohoršeným pohledem otočil zpět, a rozesmála se. „Ne. Takhle to nemyslím. Jsem přecpaná k prasknutí, nemůžu už ani dýchat. A taky mě bolí nohy. Říkal jsi, že se můžeme ještě zdržet.“

Přikývl a stažené obočí se značně uvolnilo. „Můžeme zůstat tak dlouho, jak budeš chtít.“

Ušklíbla se. „Jo, jasně. A zlaťáčky se budou mezitím hezky sčítat. To určitě. Vraťme se do hostince.“

Svalila se na postel a zasténala, když ucítila bolest v namožených nohách. „Bože!“ Převalila se na bok, ve chvíli, kdy si Rhayn přes hlavu přetáhl košili. Stál k ní zády, takže nemohl vidět, jak obdivně nadzvedla obočí. Vzápětí jí ale sjelo o několik milimetrů níž.

„Rhayne?“

„Hm?“

„Odkud máš ty jizvy?“

„Některé jsou z bojů,“ odpověděl a zakryl záda čistou košilí. Jizvy nebyly vidět, ale pořád tam byly. Posadil se na postel a začal skládat propocené oblečení.

Skousla si spodní ret. „Některé?“ To jediné, od čeho by mohly jizvy na jeho zádech pocházet, ji napadalo…

Nepodíval se na ni, když řekl: „Ano. Některé.“

Jeho úsečná odpověď jí měla dát najevo, že o tom nechce mluvit. Vzpomněla si, jak se ani on neptal a tak jen přikývla a položila si hlavu na polštář. Všimla si ale, jak se na ni podíval.

Zavřela oči. „Gode naitelen,“ broukla už v polospánku.

„Gode.“

***

Když se probudila, město za oknem se koupalo v šeru. Ponocní chodili od jedné olejové lampy k druhé. Protáhla se a zívla. Podívala se na druhou stranu pokoje, kde stála Rhaynova postel. Byla prázdná. Rozespale zamžourala po pokoji, ale nikde elfa neviděla.

Posadila se na okraj postele a promnula si unavené oči. Zakručelo jí v žaludku. Podívala se na hodiny, když si uvědomila, že tam žádné nejsou. Hostinec zkrátka nerozhazoval zbytečné peníze, aby svým návštěvníkům dopřál možnost vědět, kolik je hodin.

Dveře pokoje se tiše otevřely. Do zšeřelé místnosti proklouzla postava. Ani ji nenapadlo, že by to mohl být zloděj, tím tady byla přeci ona; i když za celou dobu, co opustila Arden, nic neukradla.

„Tak už jsi vzhůru,“ řekl Rhayn. Zavřel dveře stejně potichu, jako je předtím otevřel a sundal si plášť, který přehodil přes židli.

Ärisse zamručela a znovu si promnula oči, které se odmítaly probudit. „Kdes byl?“

„Něco si zařídit. Nemáš hlad?“

Jako na zavolanou se ozval její žaludek a ona přikývla. Podal jí kus koláče. Netušila, kde ho vzal, ale v tu chvíli jí to bylo upřímně jedno. Těsto bylo měkké s křupavými okraji a jahodová náplň posypaná drobenkou. Zhltla koláč během chvilky. Smetla drobky z pomačkané košile a zamračila se nad stavem, ve kterém se nacházela.

„Hádám, že chceš vyrazit.“ Vyhlédla z okna na tmavou oblohu.

„Nevím jak ty, ale já se hodlám v noci vyspat, ne se plahočit někde venku.“

Zamrkala. „Kolik je?“

„Něco kolem půl šesté.“

Půl šesté… to znamenalo, že slunce zapadlo teprve před chvílí. Přicházela noc, zatímco ona si mylně myslela, že je ráno. Promnula si spánky. Spát po obědě nebyl dobrý nápad. Člověk pak měl celý den otočený. Pokývala hlavou.

„Zítra si můžeme zaplatit ten povoz, jestli chceš,“ řekl, zatímco se soukal z košile. Opět sledovala jeho pevná záda a jizvy na nich. Znovu si skousla ret. Odvrátila zrak. „Myslím, že jezdí přes Cavalské úvaly. Je tam nádherná příroda.“

„A cena?“ Otázka, která ji zajímala nejvíce.

Matrace pod jeho vahou zaskřípěla. „Nevím, musíme se zeptat.“

„Hm.“ Podíval se na ni a ji pod pohledem jeho tmavých očí zamrazilo. „Víš, říkala jsem, že nemám moc peněz.“

„A já říkal, že půlku uhradím.“ Žádná škoda. Mohl by uhradit klidně celou tuhle cestu a nevzít si od elfky ani měďák, jeho nadřízená by mu to později proplatila, ale když mohl získat ještě něco navíc, proč toho nevyužít?

***

Madame, dorazil dopis od Rhayna.“

I když ji ta zpráva rozrušila a toužila se co nejdříve dovědět novinky, které její věrný píše, pomalými kroky, které rozhoupaly její boky stažené v lehkých, téměř průsvitných šatech z černé látky, došla k muži, který jí dopis přinesl. Pomalu ho rozložila a pomalu přečetla. Pozorně vstřebávala každé slovo, formulaci každé věty, aby jí neunikl ani ten nejmenší detail značící jakékoli potíže. Nic neobjevila. Kývla bradou.

„Jsou v Újezdu. Povozem tu budou za necelý týden.“ Odložila dopis na stolek a vyšla na balkon. Dech nočního města jí ovanul tvář. Opřela se dlaněmi o zábradlí a přes střechy domů se zahleděla do dálky. „Doufejme, že je to dostatečně včas.“ Pomyslela na dopis, který četla předtím, než dorazil ten Rhaynův. „Jaké další plány mi do té doby odkryješ, Salriene?“

***

Elfský arcimág neklidně přecházel po prázdné studovně. Všichni učni už byli dávno v postelích. Měsíční paprsky procházely skrze tabulky vysokého okna a osvětlovaly jednotlivé lavice. Katedra se koupala v příjemném přítmí.

Poslal dopis svému odpůrci, temnému mágovi Lesiasovi. Jaká ironie, že on i Salrien byli elfové; rasou bratři, ale krví a názory naprosto odlišní. Jeho odpověď na Lesiasovu výhružku nebyla nijak lichotivá.

Další dopis nechal doručit Radě mágů, nejstarším a nejzkušenějším mágům na celém Illïadenu. Žádal je o svolání shromáždění, kde by se sešli arcimágové ze všech velkých měst Tarribëanu a Crosénie a projednali situaci, ve které se nacházeli.

Lesias neodpověděl. Rada jeho nabídku odmítla. Nebylo divu, že Salrien zuřil. Celý den štěkal na žáky jako pes, někteří učni před ním na chodbách dokonce prchali. Arcimág dával jasně najevo, že nemá dobrou náladu, a ať ho nechají všichni na pokoji. Jedna osoba si to přesto k srdci nevzala.

Nemusel se otáčet, aby poznal, že je v místnosti ještě někdo další. Vycítil cizí přítomnost, přesto nedal nijak znát, že o ní ví, dokud se tiše nepřikradla až těsně k němu.

„Chci být sám. Potřebuji přemýšlet,“ zavrčel a doufal, že se otočí a nechá ho s jeho myšlenkami. Neudělala to. Místo toho proklouzla kolem něho a vstoupila mu do zorného pole.

„Neměl bys být sám. Ne ve stavu, v jakém se teď nacházíš. Vře v tobě vztek tak, že bys mohl něco zapálit.“ Lehce se usmála.

Mávl rukou. „Někdo by to uhasil.“

„Salriene,“ oslovila ho tiše. „Mrzí mě, že Rada tvou žádost odmítla. Neuvědomují si nebezpečí, které Lesias představuje. Vědí, jaký je, znají ho, ale –“

„Ale nepovažují ho za dost nebezpečného, aby mi věřili,“ dokončil za ní naštvaně. Znovu začal přecházet. Liala ho pozorovala s lítostí v očích a to ho rozhněvalo ještě víc. Nestál o její lítost. Nestál o ničí lítost.

„Přesvědč je.“

Zastavil se u jedné z knihoven a udeřil do ní pěstí. Prázdnou místností se ozvala hlasitá rána, až elfská učitelka magie polekaně nadskočila. Nevnímal sedřenou kůži. Měl chuť si odplivnout. Vztek chutnal hořce. „A co mám podle tebe dělat? Jít a plazit se jim u nohou?“ Zavrčel.

Liala se nenechala tak snadno zviklat. Znala Salrienovu povahu moc dobře na to, aby ji tím svým štěkáním zastrašil. „Když tě Ctění nechtějí poslouchat, musíš jednat sám. Ukaž jim, že ses nemýlil. Až to uvidí na vlastní oči, změní názor.“

Ucítil na paži její drobnou ručku. Otočil se k ní a vzal její tvář do dlaní. Už trochu klidněji řekl: „Máš pravdu.“ Na rtech se mu objevil úsměv a Liala ho opětovala. V tom ji jeho ruce pustily a než se nadála, sledovala, jak Salrienovo roucho mizí ve dveřích.

Přistoupila k oknu a zadívala se na měsíc. „Bohové nás ochraňujte.“

Předchozí|Další

Reklamy

2 komentáře: „Zlodějka 2: Kapitola 4

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s